Freiheit

Olinka, ta černovlasá okatá holka, miláček národa i můj zemřela. Jako kluk jsem v padesátých letech nebyl sám, kdo hltal na rozhlasových vlnách sporadické zprávy z letních olympijských her v Melbourne v roce 1956 odkud sympatická československá studentka medicíny a krátce i diskařka, dvojnásobná mistryně republiky v hodu diskem přijela pozlacená vítězstvím ve své disciplíně. S jedinou zlatou medailí pro ČSR podloženou olympijským rekordem 53,69 m započala i její obdivuhodná love story, když se dle názoru totalitních sportovních bafuňářů nepatřičně do sebe zamilovali s o rok starším americkým sportovním kladivářem Haroldem Connollym, rovněž zlatým olympijským medailistou z Melbourne. Minulost úspěšné basketbalistky, československé reprezentantky, která před pouhými dvěma lety na mistrovství Evropy v Bělehradě získala s družstvem žen stříbrnou medaili, znali jen opravdoví sportovní znalci. Po australském triumfu se rázem stala mediální hvězdou. Na umrněném českém písečku však ne nadlouho.

Mechanické válcové hrací automaty ovládané pákou na boku daly hanlivý název „jednoruký bandita" výherním automatům všeobecně. Lupič, který potřeboval k obsluze obě ruce se jmenoval Bajazzo. Zpravidla číhal na své oběti ve venkovských hospodách a štamgasti mu říkali důvěrným krycím jménem Forbes. Nedávno zveřejněný historický automat na prodej pohlednic evokoval vzpomínku na podobný přístroj, který zůstal v naší hospodě po roce 1945, když nuceně odešli původní majitelé. Sice nenabízel žádné zboží, pouze peněžitou výhru. Důmyslný mechanismus byl však sestrojen především k oškubání gamblerů. Jako kluka mě zaujal zejména pohybující se šášula, paňáca v tradičním pestrém kostýmu Harlekýna z Commedie dell´arte a časem jsem se ho naučil trochu šidit. Často se mi dařilo obehrát důvěřivé spoluhráče z nepočetné vesnické party vrstevníků, které jsem na unikátní hračku snadno nalákal. Výrobců nevelké dřevěné skříňky o typizovaných rozměrech zhruba 73 x 46 x 14 cm bylo mnoho, často i anonymních. Tento konkrétně s povolením ministerstva financí z 25. září 1925 je opatřen štítkem výrobce ETA Praha - Vršovice. Původní obchodní značka akciové společnosti založené počátkem dvacátých let minulého století vznikla ze slovního spojení Elektro- technické aparáty a firma mimo jiné vyráběla i hrací automaty. Naše kdysi Nieveltova dnes už zaniklá hospoda ve Stříteži čp. 28 u Trutnova, která ho měla pronajatý pravděpodobně od Trutnovského pivovaru byla jako naschvál v německojazyčné oblasti, takže i návod za čelním sklem dvířek byl německý. Klasickou ukázkou jak lze zachovalou funkční technickou starožitnost byť s dobrým úmyslem totálně zmršit je můj klukovský zásah do originálu a výměna návodu za neuměle ručně napsaný český překlad:
1. Vhoďte jeden neopotřebený dvacetihaléř shora vpravo!
2. Vyčkejte, až peníz spadne dolů, načež knoflíkem na pravé straně otočte vpravo, až klapne péro!
3. Točením knoflíku levého pohybujte šaškem sem a tom, aby zachytil do svého klobouku kuličku, spadající z horního otvoru mezi skupinou tyček. Zdaří-li se to, vyhodí automat samočinně výhru na dolní hvězdici označenou střídavě 40-60-40-80 haléřů.

Sběratelé pohlednic by měli zbystřit. Historický důmyslný automat na prodej pohlednic se nevidí každý den. Když mě jistý nejmenovaný kamarád pozval do svého úložiště štákloví, jak staří horáci říkají nakupenému harampádí ze sklepů, kůlen a půd, abych si ten zázrak vyfotografoval, nevycházel jsem z úžasu. Puntičkářský minimalista by možná prohlásil, že použít pro snůšku odložených věcí slangový výraz patřící prvotně vykřičenému domu je v tomto případě laskavý eufemismus. Pro našince je to na první moment jako vstoupení do ráje. Oči těkají z jednoho zaprášeného předmětu na druhý a myšlenky ztrácejí schopnost se soustředit. Na fotkách je to vidět. I když jsem se balast kolem ústředního artefaktu pokusil odstranit, na vyfocení zajímavých detailů jsem zapomněl. Automat prý visel na stěně jednoho z domů v horní výstavné části ulice „Na Struze" v Trutnově a pravděpodobně skončí v nejbližší době v tamním Muzeu Podkrkonoší, takže se při nějaké příští tematické výstavě bude moci pokochat pohledem i široká veřejnost.

To platívalo za našeho mlada. Svět už není, jako býval. Dnes je všecko vzhůru nohama. Jaro přišlo do vsi předčasně a už první dubnový víkend je všechno v květu. Kam se budou asi milenci chodit líbat na 1. máje? Nepřijdou-li stejně předčasně „Zmrzlí muži" budou se na stromech červenat první třešně. Že blbnou jednotlivci a dokonce celé národy to našince zocelené 20. stoletím nijak nepřekvapuje. Ale Příroda, uvyklá po staletí na určitý řád porušený sem tam nějakým zemětřesením, větrnou smrští nebo záplavami byla většinou v normě. Během roku se pravidelně střídala výrazně odlišená období jaro, léto, podzim a zima s čímž souzněli všichni živáčkové. Ptactvo nebeské přesně odhadlo, kdy se má vypravit na jih a i ten poslední zajda věděl, že na zimu nutně potřebuje nový kožich. V zimě v Krkonoších padal sníh nikoliv písek ze Sahary. Šest hodin ráno bylo celoročně šest hodin ráno bez posouvání hodinových ručiček. Jen zoufalí grafomani stále usedají s neúprosnou pravidelností podle nepsaného fóršriftu ke strojům aby upletli z počáteční kuličky trusu příslovečný bič denního pensa zmateného textu, který jim na síti vynese nějaký ten lajk. Dávný horák za úsvitu vstal a nasekal trávu pro svoji krávu. Já nakrmím facebook a mohu si dát ruce v bok. Tak vo co gou?

Nepublikováno

Pro Teplice nad Metují mám slabost. Zejména pro Teplické skalní město a jistou chaloupku, která už není. Právě tam jsem si na prahu dospělosti ověřil, že celkem náhodná známost je to pravé děvče do nepohody, má femme fatale a láska na celý život. Nepřehlédnutelnou roli hrají i další relativně podružné aspekty. V minulosti na starých mapách a zejména v turistických průvodcích byly Adršpašské i Teplické skály naprosto samozřejmě prezentovány jako součást Krkonoš nebo aspoň jejich nejvýchodnější výběžek. Ať už to byla Keltská Sudéta (les kanců) latinská Gigantea (obří hory) Askiburgion (jasanové hory) germánských Vandalů, Riesengebirge (hory obrů) řečí až donedávna většinového obyvatelstva, šlo stále bez respektu k hranicím zemí a států o pás pohoří od Lužických, Ještědských a Jizerských hor přes Krkonoše a Orlické hory až po Jeseníky často i dál. Sice s rozdílným geologickým podložím, ale obývané převážně stejným etnikem se stejnými bájemi, pověstmi, zvyky a historií. Krakonoš byl i tady uznáván jako nejvyšší vládce po Pánubohu. Když to pozemský erár vyžadoval, tak snad někdy s přimhouřením oka i po králi nebo císaři. Všichni ti Pradědové, Rampušáci, Muhu a další Fabiáni jsou z hlediska věčnosti jen novodobá naplavenina. A jen tak důvěrně mezi námi - nadarmo se nešušká, že za všecko můžou trpaslíci se svou lokajskou povahou. Jejich horlivost v šíření věhlasu Krakonošovy říše nezná mezí. Přírodních útvarů pojmenovaných šéfovým jménem je všude jako naseto i daleko od domoviny Jeho Veličenstva s nahlášeným trvalým pobytem jak ví každé malé dítě v Obřím dole pod Sněžkou. A hned po pidimužících lidi. Ti nezapřou svůj původ z opice. Hospody, hotely, horské boudy, pivo, pivovar, sýry, vlaky, traktory, pěvecké i divadelní ansámbly, tiskoviny - to je samý Krakonoš nebo Krakonošovo i v místech kam Pán hor jaktěživ nevkročil. A že už byl téměř všude několikrát.

Omyl. Správně je „Nad Truhlárnou". Nehrajeme si přece na schovávanou, ale na seriózní žurnalistiku byť s historickým námětem plným nepřesností a omylů. Občané svobodští, kteří vědí, jaké je autor kvítko, očekávají v dubnovém čísle novin nejspíš nějakou kulišárnu. Ale ouha! V jistém okamžiku přejde smích i jiné maníky. Přiznávám, že při volbě tématu mě přepadla taková vlna nostalgie, že duben - neduben, řehtat se zrovna nebudem. Kdyby náhodou některý z hostů útulného pensionu „Nad Truhlárnou" zařízeného v rustikálním stylu v duchu svého názvu dřevo kam se podíváš, zatápěl v krbu městskými novinami Svoboda fórum, třeba ho zaujmou obrázky z minulosti objektu. Místní pamětníci pokud jim paměť slouží, si možná rádi zavzpomínají a těm později narozeným nebo „naplaveninám" pár slov z poválečné historie města, ve kterém žijí, snad taky nemůže uškodit. Doloženě od začátku minulého století až do konce druhé světové války byl majitelem domu s původním číslem 52 na svobodském náměstí i s přilehlou parcelou na které postupně vyrostla zmiňovaná truhlárna a několik menších přístavků a kůlen místní rodák truhlářský mistr a malozemědělec Richard Kulbe (1863 - 1937) a později jeho stejnojmenný syn (*1898). Jejich pravděpodobný předek Johann Kulbe (*1780) je jako truhlář ve Svobodě nad Úpou čp. 14 uváděn již při sčítání farníků v roce 1843. V souvislosti s výstavbou nové silnice do Janských Lázní uprostřed Velké války (1916) bylo původní čp. 52 částečně ubouráno. Po roce 1925 byl dům radikálně přestavěn do současné podoby. Po válce byli Richard Kulbe junior s manželkou Bertou rozenou Erbenovou, sedmačtyřicetiletou svobodnou sestrou a třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byl teprve rok vystěhováni prvním transportem 29. ledna 1946 ve vagonu číslo 21 přes Furt im Wald do cílové stanice Würzburg v americké okupační zóně poraženého Německa. Národním správcem truhlářství se stal zkoušený mistr truhlář Jaroslav Mervart (1904 - 1975) z České Skalice. Ten začal s velkorysou rekonstrukcí zastaralého provozu položením nové dřevěné podlahy a odstraněním transmisí s plandajícími řemeny. Dílnu postupně vybavil novými stroji a hlavně si pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Po únorovém puči v roce 1948 si truhlárnu i s problematickým správcem přehazovalo až do roku 1960 několik zřizovatelů. Jmenovitě národní podnik Pramen či Restaurace a jídelny, Krajská správa lesů nebo Ústřední rada odborů alias ROH, jejichž pořadí není podstatné. Začínalo to velkolepými plány a končilo zpravidla soudními spory s neústupným Mervartem. Nebudu zastírat, že to byl můj tchán a fotky jsou z rodinného archivu. Další kapitola začala převzetím budovy tehdejším střediskem Údržba obchodu v Trutnově přejmenovaném záhy na Technicko - opravárenský závod národního podniku Potraviny Pardubice. U toho už jsem byl od příchodu z vojny až do roku 1983 osobně, proto ta nostalgie. Ale to jen tak na okraj.

Chtělo by se napsat po dědečkovi. Ale ani majitel kouzelné vitrínky netuší, kteří dědečkové je zavěšené na různě zdobených šatlénech nosili v kapsičce u vesty. Z velké části více než stoleté kapesní hodinky většinou v torzálním stavu posbíral na klopotné cestě životem a slouží jen jako dekorace symbolizující pomíjivost času. Z ciferníků je oprýskaný smalt, jedněm chybí sklíčko, jiným ručičky, často i nožičky protože nejdou. Můj vlastní děda Antonín ale podobné cibule značky Patent Roskopf měl taky i se zmíněným šatlénem, stříbrným přívěskem. Frajersky je nosil v malé kapsičce u pasu kalhot. Svým pábitelským způsobem mě v dětství když jsem u něj trávil prázdniny, balamutil, že je jednou zdědím. Často se oháněl známým citátem Jana Wericha z filmu Hej rup. „Moje zlaté stříbrné hodinky nikomu neprodám". Nakonec prodal nejen hodinky, ale veškerý majetek včetně chalupy, prachy prohýřil s vdavekchtivými ženštinami a zemřel chudý jak ta myška v protestantském kostele. Ostatně, já jsem hodinky jako časomíru nikdy v životě, až na několik nutných okamžiků nenosil. Na co taky? Když mám hlad jím, když je tma spím, když je světlo pracuji...a když nevím, tak se zeptám. To už ale dávno neplatí. Jsem sice opožděné leč z nouze rovněž dítě své doby. Toho vibrujícího prevíta (pochopitelně mám na mysli mobil) mám taky. Jako umělecký artefakt se mi ale časostroje všech typů, rozměrů a značek vždycky líbily.