Rytíř smutné postavy Don Quijote de la Mancha v typickém poeticky úsporném podání geniálního malíře, grafika a ilustrátora Vladimíra Komárka (10. srpna 1928 - 24. srpna 2002) plně odpovídá mým představám o vzezření tragikomického hrdiny z Cervantesova slavného románu. I kdybych výtvarnému umění rozuměl a nebyl jen udivený divák, nikdy bych se neodvážil mít v tomto směru kritické námitky. K důvěrnému přátelství s Vladimírem se hlásí celé zástupy ctitelů od opravdových osobností kultury přes bezvýznamné „celebrity", zanícené sběratele, až po vykuky kšeftující s jeho dobře prodejnými díly. Poutavý vypravěč z Nedvězí u Semil pověstný vítací cedulkou „Jen krátká návštěva potěší" měl široké srdce. Jen tak se může v současných galerijních nabídkách objevit i knižní značka s mým jménem. Nepatřím k ani jedné jmenované sortě, ale znali jsme se.
Omyl Mistra Komárka
Na návštěvy u něho v atelieru a vášnivé debaty nejen o umění, ale i o politice, práci, krásných ženách i nemocech a smrti u sklenky červeného vína nebo šálku čaje nelze zapomenout. Rád dělal přátelům radost věnováním nějakého grafického listu ze svých zásob autorských tisků. Když mi dával drobný dřevoryt s „Donkichotem" vypracovaný zřejmě jako svérázné exlibris pro někoho s iniciálami RD pravil věštecky: „Strejče, takhle budeš v dohledné době vypadat". A v tom se tenkrát spletl. I v pokročilém věku jak by se o starém dědkovi vyjádřil korektní pisatel, mám na hlavě cosi jako porost. Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, recitovala často moje nejmilejší. Bať, šedivou! Ale pořád jsou to vlasy. Sice jen chmýří, sekané na krátko jako strniště na podzim. Žádná holá lebka, Vladimíre. Ani na stará kolena nejsem trendy...
Nepublikováno