Freiheit

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Burjan Tichý získal erb s kosmým stříbrným břevnem v pravém a zlatou šesticípou hvězdou v levém červeném poli zároveň s přídomkem „z Tichovic" od českého krále Ferdinanda I. Habsburského léta Páně 1542. Jeho příbuznost s Tomášem Tichým z Holína a Dolního Lochova na Jičínsku, nelze spolehlivě doložit, ani vyvrátit.

Tvrzení mého táty, že se ve svých pětadvaceti letech ženil, protože jsem byl tak říkajíc „on the Road" bylo i při skutečnosti, že jsem přišel na svět dva a půl roku po svatbě rodičů něco, o čem se nediskutuje. Tak to prostě bylo! Další z mnoha tátových mystifikací vyšla najevo teprve dlouho po jeho smrti.

Foto Petr Rýgr

Z ozbrojených sil Československé republiky jsem byl vyřazen krátce po sametové výměně vládnoucích garnitur, ještě před rozpadem státu, v jehož armádě jsem sloužil, a tak jistě neprozradím žádné vojenské tajemství svým přiznáním účasti na vývoji a konstrukci raketové zbraně. Zvlášť, když váleční štváči z NATO jsou dnes našimi spojenci a Varšavská smlouva zmizela nenávratně do historie.

S malířem Vladimírem Komárkem mě seznámil kamarád Pavel Janata někdy začátkem 80. let minulého století. Na první návštěvu jeho ateliéru ve Slané u Semil jsem kuriózně nejel jako jeho obdivovatel, nýbrž jako potenciální obchodní partner. Vladimírovi se už zajídalo vyrábět podomácku na malé kombinované truhlářské mašince pro kutily jednoduché lišty na rámování svých obrazů. Z oprávněné obavy o některý z prstíčků svých zlatých ručiček se byť s těžkým srdcem (byl jak známo v určitých věcech eufemisticky řečeno docela šetřílek), rozhodl přenechat tuto banální práci odborníkům.

Deset let jsme se dvěma dětmi bydleli v bytě 1 + 1 se společným příslušenstvím, jen díky postupnému parcelování většího bytu ženiných rodičů. Téměř stejnou dobu jsme byli na prvním místě v  pořadníku žadatelů o byt. Stále nás však předbíhali ti údajně potřebnější. Když i poslední tutovku, byt usnesením obecního zastupitelstva rezervovaný pro učitele (manželka), stvrzenou písemným zápisem, dostal z neznámých důvodů příslušník STB, vykypěla ve mně furiantská krev venkovského frajera.

Jsem dítě podzimu. Snad proto na mě s radostnými svátky vzkříšení a nového života padá pravidelně nepřekonatelný splín. Intenzivní pocit marnosti a jakási mimovolní sebelítost, že mi nebyl dopřán dar víry, ba ani prastará folklorní tradice mi neuvízla pod kůží, mi dokáže zkalit i docela obyčejnou radost z toho všeho rašení, pučení a zelenání. V bezbožných padesátých letech mého dospívání ve vykořeněném pohraničí se největší církevní svátky smrskly na pouhé pohanské pomlázkové pondělí.

Ilustrace Renata Oppeltová