Většina domů v Janských Lázních má své jméno, mnohé sahající daleko do minulosti. Jeden z nejmladších, který od roku l994 stojí na místě bývalé nevzhledné hasičské zbrojnice, se jmenuje Magma. Pro galerii, jejímž stěžejním artiklem jsou artefakty z opracovaných ušlechtilých kamenů, jméno víc než výstižné. Nevtíravá, uměřená architektura novostavby se svítící fasádou souzní s lázeňským stylem okolních budov a přívětivě vybízí k nahlédnutí. Turisté, pendlující mezi centrem věhlasného lázeňského střediska a dolní stanicí kabinkové lanovky na Černou horu to mají jednoduché. Stačí se uprostřed kopečka zastavit ke krátkému vydechnutí a nechat se osvěžit malým kulturním zážitkem v galerii Vorel či přilákáni vůní čerstvé kávy v bistru Magma, rafinovaně umístěném pod jednou střechou. Čtenáři Krkonoš si mohou generálku na osobní návštěvu prožít se mnou. Zatím co spiritus agens veškerého zdejšího dění, pan Jiří Vorel, nenápadně odstraňuje cedulku „Prosím, nesahat", poctěn usedám k jednomu ze dvou kulatých mramorových stolků - pýše majitele. Otec a syn Vorlovi použili každý na svůj „majstrštyk" víc než pětatřicet barevných mramorů na vykládanou desku. Zakrátko na ni paní domu bez respektu staví roztomilý šálek s černou drogou a já mezi odchody a příchody zákazníků poslouchám útržky story o podnikání v Čechách.
Foto Petr Toman
Jméno Vorel má mezi „kameňáky" zvuk dobrého kovu už hezkou řádku let. Základy rodinné tradice položil František Vorel, mistr uměleckých řemesel, který se abecedu opracování ušlechtilých kamenů učil od italského majitele renomované pražské firmy. Své čtyři kluky vedl k pravidelné práci s kameny, možná až příliš přísně a pan Jiří se shovívavou nostalgií vzpomíná, jak záviděli vrchlabským vrstevníkům, když zavřeni v garáži s nechutí brousili své denní pensum proklínaných šutrů. Vrchlabí vyměnila rodina Vorlových za Prahu v roce l95O, krátce po Jiřího narození. Otec tak ze dvou zel, uranové doly nebo pohraničí, volil to přijatelnější. Splnit otcovo přání - absolvovat starobylou, prestižní a vždycky i trochu protekční kamenickou školu v Hořicích se ani jednomu ze synů nepodařilo. Postupně se vyučili každý docela jinému řemeslu. Nejstarší František foukačem skla v Harrachovských sklárnách, Jan automechanikem ve vrchlabském komunálu, Jiří malířem pokojů a benjamínek Josef pasířem bižuterie v Jablonci nad Nisou. A všichni dnes brousí kameny! Asi je pan Vorel starší přece jen uměl chytnout drápkem. V očích dnes už velkého kluka Jirky bleskne plamínek uspokojení při vzpomínce, jak se v duchu dmul pýchou, když na konci školních roků předával paní učitelce místo obligátní pivoňky originální, vlastnoručně vyrobené kamenné těžítko nebo vázičku. Na tom, že „posedlost kamením" pokračuje i v třetí generaci má nemalou zásluhu i maminka Vorlová, opora a stmelující prvek rodiny.
Sen o vlastní galerii byl v osmdesátých letech opravdu jenom odvážným snem, ale již staří latiníci přece věděli, že orel mouchy nechytá. Dílna v garáži rodinného domku v Janských Lázních se stala odrazovým můstkem k jeho naplnění. Výrobky se značkou Vorel se dobře prodávaly v hradeckém Díle i v dobách bdělých soudruhů z komise Fondu výtvarných umění. S těmi naštěstí zamet samet a Vorel vlétl po hlavě do volné soutěže trhu. Doslova a do písmene. Se stolečkem jezdil nabízet své zboží po trzích a poutích. Brzy poznal, že vystavovat svá dílka z poctivého přírodního materiálu v záplavě umělohmotného a komerčního braku je přece jen nedůstojné, a tak, když se naskytla možnost adaptovat starou hasičárnu na docela lukrativním místě lázeňského střediska, neváhal ani na okamžik. Že ji nakonec zboural a postavil dům zcela nový, je i přes velké zadlužení, šťastná shoda náhod. Pan Vorel zpracovává vápence a mramory z celého světa do čtvrtého stupně tvrdosti na drobné předměty užitého umění - perořízky, těžítka, kazety, vázy, brože, náušnice, knoflíky. A hlavně koule a kuličky různých velikostí, mistrovsky broušené z ruky. Ty menší lze použít i na módní akupresuru. A zatím co autor předvádí v dlani rej dvou náhodně vybraných kuliček, obdivuji teplou medovou až tmavohnědou barvu jeho oblíbeného aragonitu s bohatým žilkováním, osobně dováženého z lomů na východním Slovensku, důstojnou zeleň italského serpentinu s nádechem antické patiny, exotikou dálek zářící pestré mramory z Brazilie a Kanady, s bělostí mořské pěny soupeřící mramor řecký, kočičí mourování onyxu i komárkovskou paletu růžové a šedé, která prosvítá z domácích vápenců krkonošských, známých v branži jako vrchlabský mramor. Především z něho jsou drobné suvenýry pro KRNAP. Pro originální svítidla kombinovaná se dřevem, známá i z mnoha interiérů v okolí, jezdí prý fajnoví šmekři z Německa či Holandska již několik let najisto a opakovaně. Najdou se však i naivkové, kteří se naprosto bezelstně zeptají, čím se ty kameny barví nebo jsou-li skleněné. A objevil se i německy mluvící šetřílek, který si asi spletl zeměpisná pásma a od dvoutisícové částky chtěl odečíst 4O Kč za centrální parkoviště. To jsou historky spíš úsměvné. Víc trápí galeristu pubertální sprejeři. Neposkvrněná omítka je láká jako mouchu mucholapka. Pan Vorel zatím trpělivě přetírá stopy jejich myšlenkových zvratků, pamětliv Werichových slov, že boj s blbostí se nesmí vzdát. Barva však dochází a času je málo. A když přece jen nějaký zbude, patří janskolázeňské mládeži. Dlouhá léta vedl Jiří Vorel lyžařský potěr, nyní se věnuje mladým fotbalistům. V galerii poskytl místo i autorské keramice a grafice svých uměleckých přátel, akvarelům s regionální tematikou či žádaným „tvrdým" měsíčním kamenům. Správný chlap má postavit dům, zplodit syna a zasadit strom, aby po něm něco zbylo. Jiří Vorel to jistí tisíci drobných kamenných pomníčků navíc.
Foto Petr Toman
In: Krkonoše - Jizerské hory 1997/1
