Freiheit

V sobotu 16. dubna, jako každoročně touto dobou, dříve než vyraší první listy a zakryjí utajené výhledy, vyrážím si vyčistit hlavu a po deptající zimě trochu nabít baterky do Sklenářovického údolí a na Rýchory. Částečně také proto, abych si vyfotografoval opravený tzv. Frenzelův kříž z roku 1842, instalovaný v loňském létě zpět na bývalou sklenářovickou náves. Snímek se mi zrovna moc nepovedl, ale zážitky jsou pro zpohodlnělého městského páprdu k nezaplacení. Nejsem zrovna ranní pták, a tak teprve s úderem deváté vycházím, navzdory všem rozumným námitkám bez mobilu a ze zásady i bez hodinek, vstříc vycházejícímu slunci.

Ještě docela svižně se vyhoupnu přes hřeben Kravího vrchu a obloukem obcházím pětihlavé srnčí stádečko, pasoucí se na svahu. Nebyl jsem však pochopen; poplašené kozy jako na povel mrsknou bílými prdelkami a mizí v nejbližším háječku. U chaloupky mé nejmilejší Kytky v Dolních Sejfech zahýbám! Ale jen k ztichlému Retroparku Sejfy. Projdu osadou dřevěných chatiček s dosud zabedněnými okenicemi a proti proudu potoka lemovaného záplavou kvetoucích bledulí až k ostrožně pofiderního hrádku Stadelburg, který se jako veš košile stále drží v mapách. Záhy už šmejdím po dně největšího důlního díla zlatonosné oblasti Bartova lesa, nálezné jámy Velká Pinka. Bohužel opět bez nálezu. Jako bájný Kerberos střeží již několik staletí vstup do sevřeného Sklenářovického údolí jednoobloukový „švédský" most. Malá úlitba v podobě vrácení vypadlého kamene do mrazem pocuchaného zdiva a cesta do tajemstvím obestřených končin zaniklé obce je volná. O kus dál - sám voják v poli a memento mori - obnovený pomník třinácti zdejších mužských padlých v I. světové válce a zároveň připomínka, že tady kdysi stávala kvetoucí obec Sklenářovice. Přes veškeré snahy o oživení je to romantická pustina se vším všudy. Devastující stopy tu zanechává jen zub času a také současný člověk. Ať už jsou to rány od těžké lesní mechanizace při těžbě dřeva, či hospodářské „zázemí" novodobých pastevců. Znovu se musím hluboko poklonit před životní odvahou i fyzickou zdatností někdejších sklenářovických starousedlíků. Při škrábání se starou vozovou cestou vzhůru „Knajflperkem" k zapomenuté enklávě bývalého Rýchorského dvora tento nedostatek pociťuji zvlášť bolestně. Tady nahoře je blahodárné ticho zvolna se probouzející přírody Dvorského pralesa, přerušované jen občasným staccatem neúnavného strakapúda a křupáním zbytků sněhových závějí pod nohama. Sejdu raději po projeté lesní svážnici nad ves Babí a po červeně značené hřebenovce bratří Čapků přes kótu Kámen oklikou zpátky do vyšších poloh. Sněžné Domky jsou tradičně dosud skoro celé pod sněhem. Tenhle úsek je docela vysilující - nohy se občas nečekaně zaboří až po kolena. Ale zase jsem našel pětikorunu, za kterou neznámému nepozornému běžkaři tímto děkuji. Přátelská debata se samorostem Ottou Braunem před chalupou u Rýchorského kříže se trochu protáhla, tak ještě honem poškádlit chlupatá telata skotského náhorního skotu v ohradě a šupky dupky na malou odbočku k Rýchorské studánce, což je při každé návštěvě Rýchor téměř povinnost. Ale milá! Kafíčko u paní Janouchové v liduprázdném bufetu Rýchorské boudy je sladkou hořkou (staří lidé prý nemají sladit) tečkou za výstupem. K úplné korunovaci už chybí jen pověstné kochání se neokoukatelnou vyhlídkou ze základů Maxovky, k odhalení jejíhož původu jsem snad před lety taky trochu přispěl. Několik stovek metrů po žluté k Hornímu Maršovu byla ještě doslova ledová jízda. Po lyžařské, avšak již suché Krkonošské cestě zpátky „nach Freiheit" to už byla přímo letní paráda. V dávno vypuštěné jelení přezimovací obůrce ve Vodovodním údolí se poflakovaly dvě osamělé laně. Asi se jim od snadno dostupné potravy moc nechtělo. Na skalním výchozu opodál si zas chtěla hrát na schovávanou čtveračivá lasička hranostaj. Tu ve Svobodě na náměstí také tak hned nepotkáte. U pomníčku Jaromíra Danka, jehož opuštěný ruksak tam stále ještě visí, jsem nad výmluvnými daty 8. 9. 1964 - 29. 4. 2000 vzpomněl na zbytečně zmarněný mladý život. Ale i to k horám patří. Dál známou houbařskou trasou kolem staré Vávrovky - což je lesní chatka - k pamětní desce oznamující otevření Růženiny cesty. Pečlivým čtenářům netřeba zdůrazňovat, že se tak stalo 11. 6. 1899 a kmotrou, po níž se cesta jmenuje, byla Rosa Piette, manželka známého průmyslníka a mecenáše, „Otce Krkonoš" Prospera Piette de Rivage. Nebýt toho, že už mi došly zásoby a také, že už se docela smráká, dal bych si to kolečko s chutí ještě jednou. Sám, bez honičky za razítky do vandrbuchu a bez halasu dálkoplazů. To je šálek mého čaje.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/4