Freiheit

Magická přitažlivost třpytivého žlutého kovu a bájemi opředená místa jeho přírodního výskytu, lákají do rýchorského zlatonosného revíru, ještě téměř čtvrt tisíciletí po ukončení těžby, stále nové zvědavé průzkumníky. Tentokrát jen osamělý čáp, využívající s vrozenou bravurou termiku nad Sklenářovickým údolím, netečně zaznamenal pestrobarevnou skupinku rojící se v deštivém sobotním aprílovém ránu na křižovatce turistických cest u informační tabule. V pláštěnkách s kapucí a v pomačkaných hučkách museli z té výšky připomínat nejspíš sedm osiřelých trpaslíků. Kdyby nebyl ignorant a letěl s nimi po proudu Zlatého potoka na konec osady Bystřice, mohl pozorovat, jak se ten majestátný rozšafa v čele co chvíli zastaví a důležitě určuje rukama směr pohledů ostatních. Zatím, co mu ten nejmenší permoníček snaživě vnucuje jakousi černou krabičku, další si ho s odstupem přes podobnou krabici prohlíží. Dva staříci souputníci s prokvetlými plnovousy jsou očividně asynchronně naprogramováni: jeden souhlasně přikyvuje, druhý energicky vrtí hlavou. Rtuťovitý neposeda neustále kamsi odbíhá - tu přivoní k rašící bledulce, hned zas něco kutí u potoka s vysloužilým talířem. Poslední holobrádek, stále o krok pozadu, vysílá paží v krátkých intervalech nějakou neznámou morseovku směrem k pobíhajícímu psisku, slyšícímu občas na jméno Kuba. Odtud ze země jsou to, až na moji maličkost, všechno mistři svého oboru, kteří se přes relativní nepřízeň počasí sešli při miniexpedici pracovně nazvané Zlatinka 2002.

Po stopách iniciátora posledního vzepětí svobodských zlatých dolů na Rýchorách, schwarzenberského vrchního horního správce Schindlera z Ratibořských Hor, nás provázel Luděk Jirásek z Okresního archivu v Trutnově, vybavený nejen teoretickými vědomostmi, ale především dokonalou znalostí terénu z dob svého působení u geologického průzkumu podniku Geoindustria. A ejhle, ten útlý skřítek je šéfredaktorka časopisu Krkonoše Zdenka Flousková, provázená redakčním kolegou Jirkou Dvořákem a mistrem imaginace, fotografem Karlem Hníkem. Shodné barvy KRNAP obléká i terénní pracovník Vladimír Jiřiště. Skupinu doplňuje čerstvý penzista, historik Míla Bartoš a autor tohoto článku, co musí být, dle slov vlastní babičky, v každém en - óně za kvedlačku.

Začali jsme od Adama, což byl v našich zeměpisných polohách nejspíš nějaký starý Kelt. Jako je nepostřehnutelná kapka zelené keltské krve alespoň v žilách nás kluků od Jizery, těžko se dokládá i přítomnost Keltů v rýchorském podhůří, archeologicky téměř neprobádaném. Tradovaný mincovní nález zlaté keltské duhovky v Trutnově je však dost povzbuzující. V každém případě ale Keltové, po tisíciletí neměnný povrchový způsob získávání zlata z náplavů rýžováním, znali. Sejpy - kopečky přeprané hlušiny v potoční nivě za Bystřicí, i když mnohem mladší, jsou školní ukázkou téže činnosti. Nás ale láká Bartův les, jak většina autorit překládá starý německý poetický název Bartlbusch. /Prý nepřeložitelná zdrobnělina vlastního jména Bartoloměj. Co takhle Bartík?/ Míjíme sotva znatelné zvlnění terénu v místě někdejšího pochwerku neboli stoupy na drcení rudy stržené v roce 1781. Ještě polaskat pohledem elegantní oblouk kamenného mostu ze 16. století, který se po zániku Sklenářovic stal opuštěným solitérem a po Vojenské cestě, vybudované v 30. letech minulého století při stavbě pohraničních pevnůstek v okolí, vzhůru k Seidlovu kříži. Roční období jsme zvolili dobře. Neolistěné stromy umožňují průhledy do lesa zbrázděného kutacími rýhami a mělkými šachticemi, jejichž rozsah si neinformovaný návštěvník jdoucí po silnici většinou ani neuvědomuje. Dokonce i počasí přicházíme na chuť. Baladické ticho s mlhavými cáry v holém větvoví mohutných buků, bělavé choroše na kmenech, koláče špinavého sněhu na dně šachtic a kořenná vůně tlejícího listí, vytváří najednou atmosféru pro výlet do hlubin času jako stvořenou. Na první pohled zmatená kumulace terénních útvarů nabývá po slovech odborníka logické uspořádání. Rozeznáváme povrchové rýhy sledující primární zlatonosnou vrstvu, trychtýře zasypaných šachtic se sítí krátkých propadlých štoliček i odvodňovací strouhy a začínáme vnikat do tajů složitého dobývání unikátního rýchorského zlata vysoké ryzosti s nepatrnou charakteristickou příměsí stříbra a paladia, vyskytujícího se ve tvaru droboulinkých, keříčkově rozvětvených zlatinek. Jeho obdobu lze na této planetě najít snad jen na vzdálených nalezištích Serra Pelada v Brazílii. Povrchová i hlubinná těžba směstnaná na poměrně malé ploše dává vyniknout nezměrnému úsilí starců, jak svým předchůdcům říkají horníci dodnes. Před stometrovým kráterem Velké pinky s dvaceti metry hloubky nelze než smeknout i při znalostech možností současné moderní techniky. Nepředstavitelné množství přemístěné zeminy na první pohled neladí s notorickými nářky „chudých těžařů" na nevýnosnost podnikání, provázející žádosti o daňové úlevy i zachované písemné doklady sporadických odvodů vytěženého kovu do pražské mincovny.

Hej hou, hej hou, mašírujeme zatím po starém hornickém chodníčku mezi pinkami a obvaly rozlehlého Breslerova cechu, v jehož nejvyšším místě je ústí někdejší nálezné jámy Zlatý klas. Diskuze o dalším sporném přepisu z němčiny, kdy název díla zněl pravděpodobně „Breslauer", což podporují historicky doložené majetkové podíly měšťanů ze slezské Vratislavi, zůstává otevřená. Jen pár kroků odtud je záchytný rybníček se sběrným kanálem a důmyslným rozvodem užitkové vody do nižších partií díla. Ač písemně doložen, archeologové při sondáži vyšli naprázdno. Zřejmě byl před skončením prací vyčištěn a už neužíván. Následuje malá odbočka pro pobavení: lokalita hrádku - nehrádku Stadelburku, který se z fantazie „objevitelů" tvrdošíjně zahnízdil i v mapách. Zemní přesuny se nijak neliší od okolních těžebních stop a opakovaný archeologický průzkum jakékoliv osídlení kategoricky vyloučil. Zatím!

To nejlepší nakonec. Monumentální prohlubeň nejznámějšího zdejšího díla - Velká pinka /též obval, proláklina - jak je libo/, narušená částečně pozdější lomovou činností. Scházíme na její dno k zasypaným hlubinným šachtám Trenčín a Velká Dobrotivá s pocity nicotného krtka. Nebo snad permoníka? Tady někde prý stával jedinečný vodotěžný stroj hradeckého měšťana Jana Jirského, který zde podnikal koncem 16. století. Odtud odvíjel své výhody i nejvytrvalejší z kverků neboli podílníků, město Svoboda nad Úpou, mezi jehož prvním hornickým privilegiem Ferdinanda I. z roku 1546 a posledním, uděleným v roce 1793 Františkem II., uplynulo 247 let a na českém královském trůně se s pominutím „zimního krále" vystřídalo čtrnáct Habsburků. Odtud vede směrem do sklenářovického údolí i dědičná štola Klinge, budovaná od roku 1609. Její klikatící se trasu vymezují dva, v lesním porostu stále dobře patrné světlíky. Druhá odvodňovací štola Petra a Pavla ústí v protilehlém údolí Dolních Sejfů.

Náš předchůdce Karel Eustach věnoval obchůzce, i když připouštím, že většího území, celkem 6 dní, s vědomím, že důkladný průzkum by si vyžádal dva až tři měsíce. Vyhotovení zprávy o výsledcích cesty obdržel kníže Josef Adam Schwarzenberg po dlouhých 17 týdnech. /Já na to mám tři dny. Ach jo!/ U falešné studánky nad vývěrem dědičné štoly se bohatší o spoustu nových poznatků rozcházíme. Jen Jirka není plně spokojen. Ne nadarmo přece mnohokrát studoval O hornictví a hutnictví knihy dvanáctery významného středověkého montanisty a mága všech kovkopů Georga Agricoly. Vycvičeným okem přehlédne několik typických indicií v terénu a neomylně nabírá dávku jemného substrátu z naplaveniny potoka s tak mnohoslibným jménem. Zkušeně zakrouží improvizovanou pánvičkou, chvilka napětí a na dně se skutečně něco blýská...

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/5