O starých horácích se v žádném případě nedá tvrdit, že by měli zvlášť mlsné jazýčky. Dostali-li však chuť na „klůt" něčeho tvrdšího, neznala jejich vynalézavost mezí. Dnešní ochránci přírody se málem osypou při pouhém pomyšlení, co vše jim tehdy Krakonoš ze své pomyslné zahrádky marnotratně nabízel. Ve spojení s lihem se na pitelnou kořalku daly zpracovat i ty nejneuvěřitelnější přírodní produkty. Vedle domácích vín se tak v pololegálních palírnách stáčela jaloucouka řečená paratýfus, jeřabinka, višňouka, vořechouka, kořalka z bezinek i bezového květu, červená větrouka z jahod, borůvková rosolka, malinový a ostružinový lesňák, ale i miškulant z lipového květu a medu, hořká z puškvorcového kořene nebo zednická kodercouka ze žita a chlebových kůrek. Nápaditý hostinský Škoda z hospody na Rezku zajistil své rezkovačce z modřínových výhonků málem nesmrtelnost. Stejně tak štěpanický David Honců, který proslavil rodové jméno jiskrně žlutou honcoukou z březové šťávy. Hrabačovští štamgasti z hospody U Jarmary zas nedali sáhnout na vyhlášenou místní „voňavou" šiškouku z malých zelených smrkových šištiček. Konec konců i fámami opředený životabudič - čábrčuk Krakonoše Janouška, není nic jiného než kdysi tak rozšířená enciánka neboli hořcouka. Většina těchto převážně hořkých likérů vznikala původně jako zdravotní nápoje zázračných babek kořenářek, které k medicínské dokonalosti dovedli pověstní „laboranti" z Karpacze. Z jejich vědomostí čerpali výrobci bylinných likérů v mnoha drobných provozovnách rozesetých po severním podhůří Krkonoš. Tím prvním byl Christian Gottlieb Koerner, který založil likérku v Staniszowě, někdejším Stonsdorfu, pod bájnou horou Witoszou, už v roce 1810. Tradiční „Echt Stonsdorfer Bitter" produkují jeho dědici v Německu dodnes.
/Snímek další Koernerovy továrny v Kunicích, dnes součásti Jelení Hory, je z doby mezi světovými válkami/.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/5