Jaro roku 1923 přivítali obyvatelé Sklenářovic hned dvojí slavností. Sešli se 13. května, aby odhalili pomník třinácti svých spoluobčanů padlých na bojištích I. světové války. Mladobucký farář Franz Nentwich za asistence kaplana Falty zároveň vysvětil nový obecní zvon. /K obětem válečného běsnění lze počítat i ten původní, odevzdaný s nelíčenou lítostí pro potřeby zbrojního průmyslu 13. října 1917./ Za zvuků vyhlášené kapely ze Zlaté Olešnice kráčel vsí průvod s vyšňořenými jezdci v čele, ke statku dlouholetého starosty Wenzela Steidlera. Na voze v záplavě zeleně a květin obecní chlouba - dílo zvonaře Herolda z Chomutova. Zvonek o váze 56 kg a průměru 560 mm, za který obecní zastupitelstvo zaplatilo 2 500 Kč pevné prvorepublikové měny. Čestné kmotry, paní Marie Richterová z čp. 34 a Kateřina Peschke z Mladých Buků, provázené houfem bělostných družiček, mu vybraly jméno „Sv. Kateřina". Odvěké poslání zvonu v obci bez kostela poeticky vyjadřoval německý nápis na jeho plášti: „Živé svolávám, mrtvé oplakávám, blesky odvracím." Ve zvoničce malé kapličky k němu přibyl 23. října 1932 ještě druhý, zasvěcený Panně Marii. Hold hrdinům, zvěčněným na kamenném pomníku z trutnovské dílny sochaře Franze Bartosche, vzdal pan řídící Friedrich Kasper a báseň „Padlý voják" symbolicky přednesla jedna z pozůstalých, slečna Anna Zierisová. Tklivý nápěv závěrečné vojenské písně „Měl jsem jednoho kamaráda" dávno odvál čas, oba zvony uchvátila nejspíš druhá válečná lítice minulého století. Zvoničku i pomník padlých postihl po roce 1945 osud celé nešťastné vesnice. Zatímco pomník vstal zásluhou galerie Veselý výlet z rozvalin a v obnovené podobě se na jaře letošního roku vrátil na původní místo, jako memento zbytečně zaniklé horské osady, žalující trosky někdejší zvoničky milosrdně pohlcuje všemocná okolní příroda.
Foto Miloslav Bartoš
In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/10