Početná obec sběratelů notafilií /papírových platidel/ má i své specialisty, zajímající se o t.zv. nouzovky. Těm nejběžnějším z období inflace po I. světové válce, kterých poražené Německo i Rakousko chrlilo nepředstavitelná kvanta, nejprve jako náhražku drobného kovového oběživa, později jako výhodný sběratelský artikl, se v odborné hantýrce pohrdavě přezdívá „šestákoviny". Obce a města, spolky, instituce i soukromé osoby vydávaly své vizitky většinou nízkých nominálních hodnot v rozličném výtvarném provedení, na papíře různé kvality, od bankovkového přes kancelářský, až po obyčejný karton. Ale také na dřevě, kůži nebo hedvábí. V nevyčerpatelné škále motivů se objevují i náměty z Krkonoš, zejména na pruské straně hor na nejrozšířenějších platidlech Jelení a Kamenné Hory. Publikovaných 75 haléřů tyrolského hornického města Schwaz, které vydalo s datem 31. ledna 1921 celkem šest sérií o nominálech 10, 30, 50, 60, 75, 90 haléřů, nese na rubu zemský znak Tyrol a dvě architektonické dominanty města. Na líci s textem jsou faksimile podpisů starosty a radních. Dominující je však postava středověkého landsknechta v lehkém brnění.
Pozdrav z dávné domoviny
Hornický „vercajk" na městském erbu u jeho nohou se nápadně podobá mlátku a želízku, překříženému v tomtéž či obráceném gardu na znaku starobylých hornických měst východních Krkonoš: Černého Dolu, Vrchlabí, Svobody nad Úpou a Žacléře. Heraldici odvozují staré hornické znamení od pozice odpočívajících kovkopů, kteří ani v krátkých chvílích oddechu v těsné a temné štole své pracovní nářadí neodkládali a pevně je svírali ve zkřížených rukou na prsou. Obvykle drželi mlátek /kladivo/ v pravé a želízko /špici/ v levé ruce. V počátcích heraldiky se erby blasonovaly, t.j. popisovaly z pohledu štítonoše čili zrcadlově. Výsledkem několika století nedorozumění, překladů z jazyka do jazyka i zcela neodborného přístupu je současný chaos v zobrazování nejen atributů, ale i celých erbů. Čím však může být znak vzdáleného rakouského města zajímavý pro čtenáře Krkonoš? Právě z oblasti středního Innu přicházeli v mohutné kolonizační vlně druhé poloviny 16. století do Krkonoš tyrolští horníci a dřevaři. Simon Hüttel se o nich v kronice města Trutnova poprvé zmiňuje v roce 1549. Podle správního centra Schwaz se jim v krkonošském nářečí říkalo „švocr". S nelichotivým akcentem se tento název udržel v povodí Labe i Úpy i pro osídlence z jiných oblastí.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/7