K záplavě článků o největší krkonošské povodni v roce 1897 s její, až na nepatrnou několikadenní odchylku, přesně stoletou ozvěnou z loňského léta ještě pár slov. Nesmírné materiální škody včetně ztráty mnoha lidských životů, vyburcovaly zemské úřady ke zcela mimořádnému úsilí vedoucímu k jejich odstranění a co je poučné, také k prevenci. Řeka Úpa klikatící se Trutnovem, vylévající se z břehů s neúprosnou pravidelností při každé povodni / v druhé polovině minulého století zvlášť často / byla spoutána navigací z kamenných kvádrů do stálého koryta. Ze stejného materiálu, který sloužil ke zpevnění břehů, navršili budovatelé r. 1898 na pravém břehu řeky, poblíž povodní rovněž poškozené t. zv. Pánské lávky z roku 1891, kamennou mohylu. Nápis na kovové desce zněl: „Toto pobřežní zdivo v délce 1 730m nechalo vybudovat zastupitelstvo města Trutnova, pod vedením starosty Hermanna Raucha po katastrofální povodni ve dnech 29. a 30. července 1897 na ochranu životů a majetku spoluobčanů během jednoho roku. Na paměť jednotného smýšlení občanstva." Necelé čtyři roky od zasednutí za předsednický stolec vstoupil pan starosta Rauch i do historie. Několik generací trutnovanů spojovalo pomník především s jeho jménem. Zatím, co 20m dlouhá kovová lávka spojující Malé náměstí s Českou čtvrtí je stále na svém místě a kamenné zdivo úpských břehů statečně odolává vzedmutým vodám již sto let, Rauchův pomník byste hledali marně. Již v třicátých letech jej zastínila budka trafiky. Za všeobecného nezájmu v letech poválečných postupně zarůstal křovím. Jeho zbytky zmizely s výstavbou jedné z větví dálkového topení. Z racinálního hlediska neužitečný, výtvarně však docela zajímavý objekt nahradily mohutné roury parovodu. Sice užitečné, ale „vošklivé".
In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/7