Freiheit

Šťavnatá zeleň obhospodařovaných horských luk, charakteristická pro osídlené oblasti Krkonoš, prošla za poslední půlstoletí výraznou přeměnou. Šetrné ruční kosení nahradily k přírodě necitlivé stroje /i když chválabohu, že se aspoň sekalo/. Přirozené hnojení kejdováním vytlačila zkázonosná chemie. S poválečnou výměnou obyvatel zmizela příslovečná „štábní kultura" německého etnika a její místo zaujal bohémský postoj ke krajině většiny nových osídlenců. Hory patřily pracujícím a zároveň nikomu a jenom strach ze všemocných „komančů" z okresního sekretariátu nutil držitele pozemků, aby je jakž takž udržovali. S poslední společenskou změnou poměrů zmizel i ekonomický stimul udržování luk. Jestli je horácké nebe, kroutí tam generace Sagasserů, Hoferů, Rennerů, Kneifelů či Bönschů nejspíš nevěřícně hlavou. Kdysi tak ceněné horské seno nikdo nechce! Honba za ziskem z turismu zaslepuje oči novým majitelům bud. Investovat jen do krásy přírody nikdo z pragmatiků nechce. Až ale všechny květnaté louky zarostou invazním plevelem a náletem dřevin, budou sem turisté ještě jezdit?

O tom, že horská senoseč nebyla nikdy žádná selanka, vyprávějí naše dva snímky. Ten starší z Velké Úpy zachytil tradiční osvědčenou metodu lanaření, využívající horácký fištron a dva jednoduché trakaře spojené lanem přes pevnou kladku. Potupná bílá páska na rukávu, cejch německých obyvatel, datuje snímek do prvního léta po válce. Pro oba muže to byla nejspíš poslední sklizeň sena u rodné chalupy. Hospodář Julius Tomčík z Jindřichova domu v Peci pod Sněžkou zvolil o dvacet let později vynášení v loktuších. Zmobilizoval k tomu všechny mužské z rodiny. Měli sice větší akční radius, zato se víc nadřeli. Při vzpomínce na pořádný lán z Vysokého svahu, který opečovávali, mě napadá Šaldovo okřídlené: "Člověk má mít rád své rodné místo. Dokonce i v případě, že se tam nenarodil." Neboť o tom to všechno je. Stav krajiny kolem nás vypovídá především o našem vztahu k ní. A když to šlo s kosou a trakařem...

 In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/6