Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí. Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?
In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12