Freiheit

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".

Z univerzálních zpracovatelů dřeva se postupně oddělila specializovaná odvětví: těžbu surových kmenů v lese a jejich hrubé opracování obstarávali dřevaři, stavební konstrukce jsou dílem tesařů, jsou - li se stavbou pevně spojeny a sekerníků, jde - li o pohyblivé části primitivních strojů a mechanizmů. Od nich se už ve 12. století oddělili truhláři, zhotovující převážně přenosný mobiliář. Duté dřevěné nádoby všech rozměrů jako sudy, bečky, díže a štoudve zručně sesazovali bednáři, uměleckému tvarování dřeva se věnují sochaři a řezbáři. No a koláři či kolodějové nebo nápravníci si ke kluzným, valivým a kolovým dopravním prostředkům přibrali i pestrou škálu ostatního dřevěného zboží, především nástrojů a nářadí pro dům, pole a zahradu nebo jeho částí, hlavně násad a držadel. V 19. století s radikální změnou dopravy, spojenou s rozvojem železnice a ještě později s nástupem automobilizmu, přešel na bedra kolářů jaksi samozřejmě i nově vzniklý obor karosářství, jehož podíl na stavbě všech pionýrských dopravních prostředků používaných na souši, ve vodě i ve vzduchu byl z dnešního pohledu až neuvěřitelný. Připomeňme jen první neohrabané drezíny, praprababičky dnešních kevlarových mountainbiků i silničních speciálů, kočárové klony obdařené výbušným motorem či laťkové napodobeniny vypreparovaných ptačích koster prvních samoletů. O různých malých plavidlech domácí říční provenience ani nemluvě. Dokonce i výroba většiny sportovního nářadí byla ještě v polovině minulého století doménou kolářů, mnohdy také díky zvládnuté technologii ohýbání dřeva (lyže, saně). Přesto je erbovním znamením kolářů odpradávna vozové kolo jako ukázka řemeslného důvtipu a dovednosti, i jako prubířský kámen tovaryšských zkoušek.

Složité výpočty podle druhu určení, plánovaného zatížení, počtu paprsků i loukotí, celkového průměru a mnoha dalších parametrů se v praxi většinou neprováděly. Rozměry jednotlivých dílů a jejich vzájemný poměr zaručující ladný, odolný a trvanlivý výrobek zkušený mistr sestavil pomocí tabulek a léty ověřených konstrukčních šablon a modelů. S výjimkou t. zv. dělostřeleckých kol s děleným kovovým středem, užívaných jak název napovídá u staré vojenské techniky či prvních motorových vozidel a později některých zemědělských strojů, je stavebním základem každého kola soustružená hlava nebo též náboj. Dobře vyschlé dřevo bez suků a trhlin, nejlépe jilmové nebo březové, pro zvlášť těžké formanské vozy i dubové, se po prvotním opracování sekerou a po provrtání na délku středem, soustruží do požadovaného tvaru. Rozměření dlabů pro špice neboli paprsky (laicky často zaměňované za loukotě, kterýžto nešvar je znám hlavně z heraldické literatury) se provádí buď ručně nebo pomocí rozdělovacího kotouče na vrtačce či soustruhu. Není účelem tohoto článku zabíhat do přílišných technických detailů. Zdůraznit však svědomitou a pečlivou práci, u které se každé ošizení vymstí, si ale neodpustím. Již řečené špice, spojovací články mezi hlavou a loukotěmi, jsou vlastními nosiči nákladu. Hodí se na ně mladé, rovně rostlé, štípané dřevo jasanové, dubové nebo akátové. Z vyschlých štěpin se opracovávají základním kolářským nástrojem - pořízem; kdysi na strouhací stolici, nazývané vídeňským řemeslným slangem „šnittbank", později mezi špičatými „ponkháky" dílenského ponku čili hoblice. Ploché hranaté čepy do dlabů v náboji se vysekávaly dlátem, kulaté do loukotí v „moderní" době ručním strojkem čepovníkem (samozřejmě až po naražení špic do náboje na zvláštní stolici neboli koze) - čemuž předcházela první návštěva kováře, který zajistil hlavu dvěma kovovými obroučkami proti roztržení. Právě v době, kdy většinu uváděných ručních prací začaly nahrazovat kopírovací frézy, soustruhy a další důmyslné mašinky, začaly žebřiňáky mizet z polí. Co naplat, že namáhavé vyřezávání loukotí z bukových fošen ke kompletaci rozpracovaného kola podstatně usnadnila pásová pila. (Ohýbané se užívaly opravdu zřídka.) Loukotě, terminus technicus pouze a jenom pro obvodové segmenty kola, spojují vždy dva paprsky, z čehož vyplývá jednoduchá definice: počet paprsků děleno dvěma rovná se počet loukotí. Na spoji nebo též střihu se loukotě ještě jistily dřevěnými kolíčky nebo trojúhelníky ze silnějšího plechu, vkládanými do předem připravených zářezů. Kovář pak jen dokončil okování hlavy a nasadil nahřátou obruč neboli ráf, po jejímž zchladnutí se všechny spoje samovolně náležitě utáhly. Teprve potom se vrtal velkým nebozezem středový otvor pro výtočku, jíž procházel konec železné nápravy. Ačkoliv se ladné kolo šlechtického kočáru s dvěma řadami sbíhavých paprsků od humpoláckého těžkotonážního kola se širokým masivním ráfem k formanskému vozu nebo např. od štíhloosého kolečka k trakaři vizuálně výrazně odlišuje, pracovní postup je víceméně totožný. Učedník, který zvládl tenhle „majstrštyk", dokázal se stejným fortelem zhotovit i ostatní části třeba i toho klasického žebřiňáku - přední a zadní ramena s nápravníkem, šárkou a oplenem s klanicemi, rozvoru i oj, pečlivě vybrané z přirozeně tvarované břízy, sušené s „prokřesanou" kůrou do zásoby na stojato ve stínu pod jabloní, včetně žebřin, na jejichž horní břevno s „nosem" se kácela štíhlá smrková tyčovina i s příslušným kořenem. A navíc přidat lehkou a pevnou pavézu - dlouhé bidlo na zajištění fůry obilí nebo sena. Čtenář, který se prokousal až sem, jistě dá za pravdu pozapomenutému lidovému popěvku: „Vy kluci kolářský, řečí naděláte, než čtyry kolečka k vozu uděláte". Tak jednoduché to ale vážně nebylo. Kolařina byla pěkná dřina. Věřte mi, sám jsem se jí vyučil a kolářem byl i můj otec, takže vím, o čem je řeč. Tož ať se práší za kočárem, alespoň ve vzpomínkách.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8