Freiheit

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.

První zmínka zazněla 9. září 1888 na valné hromadě v Rokytnici. Žádost sekce Mladé Buky o subvencování výstavby rozhledny na nejvyšším bodě Dvorského lesa, byla pro nedostatek prostředků zamítnuta. Nápad však nezapadl, a když byl na zasedání výboru 2. 12. téhož roku ve Vrchlabí podpořen členy spolku z Prahy, založily iniciativní pobočky z podhůří Rýchor, Mladé Buky, Janské Lázně, Svoboda nad Úpou a Maršov I. peněžní fond na tento lákavý projekt. Naštěstí v té době již převážily ochranářské názory na zachování rýchorské přírody a plán na stavbu rozhledny vyzněl do ztracena. Další atak přišel z jiné strany. 13. prosince 1891 na zase­dání výboru ve Vrchlabí oznámil pokladník Prosper Piette, že člen výboru Max Hirsch, továrník se Slaného, nabídl spolku rozebraný výstavní pavilón z Prahy o rozměrech 7,70 x x 6 metrů darem, pokud bude postaven jako restaurace na Rýchorách. Základy, budované na náklady spolku, umístili činovníci vý­boru neomylně na skalnatý výchoz na vrcholu Kutné ve výši 1 001 m. n. m. Stejně jako tenkrát i dnes je to klíčové mís­to k výhledu na úžasné panorama východních Krkonoš. Dynamic­ký oblouk krkonošských "tisícovek" začíná vlevo Černou horou 1 299 m a následuje Světlá hora - 1 244 m, Liščí hora-1 363m, Studniční hora - 1 554 m, královna pohoří Sněžka - 1 60.2 m, Svorová hora - 1 410m. Linka horizontu opíše Pomezní hřeben a přes Dlouhý hřeben sklouzne do malebného údolí Lysečin a Albeřic. Že se horská bouda s takovým lákadlem stane magne­tem především pro výletníky z nejbližšího okolí, bylo jasné všem účastníkům 13. řádné valné hromady v sále Růženina dvo­ra v Maršově I. 29. 5. 1892, kteří rozhodli, aby se nová bou­da na počest šlechetného dárce jmenovala Maxhütte - Maxova chata. Ten polichocen přispěl dalšími 200 zlatými na její postavení, které si vyžádalo celkově rovnou tisícovku. Slavnostní otevření netypické horské boudy, která nevznikla po­stupnou přestavbou staré hospodářské chalupy jako většina ostatních, se za účasti celebrit z rakouského Krkonošského spolku konalo 24. července 1892. Spolek byl zaregistrován jako majitel parcely č. kat. 353/2 i na ní příslušné stavby a 11. ledna 1893 obdržel od c. k. okresního hejtmanství v Trutnově koncesi k provozování hostince od května do října. Prvním nájemcem boudy byl Johan Tippelt, který každoročně odváděl do spolkové kasy 1117 zlatých. Útulně zařízená chata s kuchyňkou a třemi místnostmi o dvaceti postelích se brzy zařadila do sítě studentských nocleháren a svou oblibu neztratila, ani když jí v roce 1926 vyrostla moderní konkurence v Rýchorské boudě. Neúnavní členové pobočky v Maršově I. zažádali již 1. 5. 1897 o povolení stavby nové cesty na Rýchory od Piettovy papírny. Za jeho vydatné finanční pomoci byla cesta 14. 6. 1899 slavnostně otevřena. Dodnes to hlásá pa­mětní deska se jménem Rosa Weg, což neznamená Růžová, jak mylně uvádějí mnohé mapy, ale Růženina cesta, na památku Rosy Piette, manželky dlouholetého pokladníka spolku a mece­náše Krkonoš, svobodského papírníka Prospera Piette. V době akutního nebezpečí ze strany nacistického Německa se v nejtěsnějším sousedství Maxovky budovalo několik železobetono­vých srubů, jako součást opevnění státní hranice. Tehdejší zfanatizovaný nájemce prováděl špionáž ve prospěch Třetí říše. Po druhé světové válce bouda chátrala a v polovině pa­desátých let zanikla. Na jejích základech upravili pracov­níci KRNAP vyhlídkové plato se zábradlím. Také Rýchorská bouda se změnila. Roku 1976 ji koupil Krkonošský národní park a v roce 1979 byla zahájena její rozsáhlá rekonstrukce. Dnes je tu České středisko ekologické výchovy. A za dalších sto let ...?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/3