Saně rohačky, typický zimní, ale i letní dopravní prostředek krkonošských horalů, jsou známy od 16. století. Do Krkonoš se ze své alpské kolébky dostaly spolu se sněžnicemi a krosnami s příchodem dřevařských odborníků z Korutan, Štýrska a Tyrol. Sváželo se na nich především dřevo a seno a to i v létě. Již v roce 1662 se na nich však při kratochvilném veselí projížděl sám Duch hor v příbězích o Krakonošovi P. J. Praetoria. S rozvojem turistického ruchu na začátku 13. století se většina budařů přeorientovávala na jeho využití. Mnohé napadlo zvýšit své výdělky nabídkou atraktivní jízdy na rohačkách. Dnes už nevíme, kdo byl první, nejpopulárnější však určitě nájemce vinárny na Pomezních boudách Štefan Hübner. V roce 1815 otevřel první sáňkařskou dráhu z Pomezních bud do Kowar, později i do Čech k Mohornovu /Spálenému/ mlýnu, kde čekal rozjařené turisty žejdlík řízného maršovského. Do kopce vyvážel saně i s pasažéry kočí s koněm za 4 marky. Na boudě se občerstvili výbornou kávou či pravými maďarskými víny, zatančili si při živé hudbě a především odlehčili svým peněženkám. Zaplatili ještě 2 marky zkušenému horalovi, který se ujal řízení saní, usadili se do houní nebo jen na pytel nacpaný senem a pak už zněl jen cinkot rolniček, svist sanic a výskot "sportovců". Již během zimy 1886 se takto sjíždělo víc než tisíckrát. I na jiných místech hor užívaly požitků z jízdy nejprve uzavřené společnosti lesníků a dřevařů. Především z jejich řad se rekrutovali pozdější koncesovaní řidiči saní na nově vznikajících sáňkařských drahách, ať již z Petrovky do Špindlerova Mlýna nebo Jagniątkówa a z Nové Slezské boudy do Sklarské Poręby v šedesátých letech, či od Boudy prince Jindřicha po jejím otevření v roce 1889 do Karpacze. 0 čilém ruchu svědčí i údaj o 60 rohačkách vytažených na Petrovku ze Špindlerova Mlýna v jediném dni. V poslední zimě 19. století brázdilo sníh v Krkonoších téměř 4000 rohaček a 6000 sportovních sáněk. Pak ale přišly ski.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2