Freiheit

Fotografie Bohdana Holomíčka mě provázejí větší část mého života a s jejich autorem mě pojí i víc než desetiletá služba jednomu pánovi v civilním zaměstnání u lázeňské organizace v Janských Lázních. Navíc Bohdan je můj kamarád, a tak bez roz­paků zvoním, jako ostatně už tolikrát, nezván a nejspíš i trochu nevhod u vstupu do krychličky služebního bytu, za kterou vykukuje lhotákovský komplex centrální výtopny. Je předvánoční sobota, časné dopoledne a já s drzostí sobě vlastní zvu na návštěvu i vás. "Pojď dál, Bohdan ještě spí," vítá mě Elen a přes mé ne příliš přesvědčivé omluvy jej jde vzbudit. "Právě jsem se vrátil z Hradu," zaparafrázuje rozespalý Bohdan okřídlený výrok, který předznamenal celou jednu epochu. Dodatečně se dozvídám, že opravdu v pět hodin přijel z Prahy, kde byl jako oficiální novinář fotografovat jmenování nových rektorů AMU a VŠCHT. Ty fotky možná najdete v magazínu Srdce Evropy, v Xantipě M. Diettlové či v Mladém světě, se kterými Holomíček v současné době, jako fotograf na volné noze, nejvíc spolupracuje.

Vstoupit na tenký led svobodného podnikání se odhodlával dlouho. Až do konce roku 1994 pracoval ve zdejší kotelně. Vždy ale zdůrazňuje, že netopil, nýbrž dělal provozního elektrikáře a byla to jeho dobrovolná volba, nikoliv normalizační nezbytnost. Jistota stálého, byť symbolického příjmu a naprostá volnost tvorby skýtaly pro Holomíčka to nejdůležitější - svobodu. Jeho zvláštním způsobem zaháknutá pravice jako by předávala do nabízené ruky otisk hřejivého slunečního znamení zvěrokruhu, dokáže zaplašit poslední rozpaky.

Sám sobě

žehnám. Sám sobě

loupím. Sám sobě

pámbu

si

na nebesa vstoupím ...

zašumí v koutku paměti verše z líbezných Horoskopů Karla Šiktance. Bohdan je solitér a královským znamením Lva, tak lichotivým pro chlapy, se zaštiťuje i ve chvílích úzkostí a nejistot.  I odtud pramení jeho nezdolná víra, že Slunce vždycky zvítězí. Ale to již sedíme u starozákonního stolu, který zabírá značnou část místnosti, demon­strujíc zcela nezakrytě své dominantní postavení. Velké lístky EARL GREY se líně rozbalují v čajové konvici z Jeny a do­přávají Bohdanově čajové alchymii i vizuální efekty. "Mám rád čaj", pronese do ticha Bohdan a v zápětí, jako by se zalekl, že to zní příliš snobsky, zlehčuje "a co taky furt pít, když není na víno". Osahávám očima exotické krabice s čaji na po­licích v kuchyni a Bohdan, tuše otázku mě předbíhá:"Zajímavý, že se nikdo nezeptá, kterej je nejhorší?" a sám si odpoví. "Nejhorší čaj je z termosky". Jeho oblíbený trik, jímž odvádí po­zornost návštěv od své osoby dnes selhává a výpravné publika­ce fotografů blízkých jeho srdci, zůstávají nepovšimnuty. Ten ignorant, co sedí proti němu, nezabírá ani na taková jména jako Irving Penn, Robert Frank, Henri Cartier - Bresson. Nechává jej chladným kamarád, který začínajícího Holomíčka silně ovlivnil - Taras Kuščynskyj i poslední objev, viděním spřízněný Jaroslav Fejfar. Asertivně opakuji svou otázku: Jaký to je pocit, když ti vyjde monografie v prestižním nakladatelství Torst, téměř současně s výpravnou publikací o velikánu české fotografie Josefu Sudkovi? "Štír se nezapře, ví, na kterou strunu brnknout," ucedí Bohdan. Pak ale zcela vážně: "Samozřejmě, že to potěší! Měl jsem to štěstí, že jsem pana Sudka osobně znal. Byl jsem i na oslavě jeho posledních narozenin u Dáši Hochové. 0 té se, prosím tě, zmiň. Ona to dělá taky, jsme tak s Dášou domluveni." /Výbuch smíchu prozrazuje pokus o vtip/. "Na druhou stranu Viktor Stoilov /Torst/ je můj přítel, což poněkud oslabuje nezdravý pocit ješitnosti. Již dávno mi slíbil, že mi jednou vydá knížku. A že to vyšlo v rámci oslav pětiletého trvání nakladatelství a vedle takového Mistra jako je Sudek, je jen náhoda." Náhoda, za kterou stojí desítky úspěšných výstav doma i v zahraničí a Holomíčkem okouzlená švýcarská společnost PRO HELVETIA Ost/West. A přitom nepřejí­cí zlé jazyky v Bohdanově okolí jedovatě trousí: To je toho, být ve správný čas na správném místě a umět to zmáčknout. "To mě nezajímá. Tu možnost má každý, ať to tedy zkusí" - říká vy­rovnaně Bohdan. Když jsem se s fotografickým elévem - samoukem Bóďou Holomíčkem seznámil na začátku šedesátých let, dělal nepraktické velkofornátové fotografie na laciný dokumentární papír v černobílém nebo hnědě tónovaném provedení, které jako dodatečné scénáře událostí vázal do úhledných albíček. Jeho originální, laskavé vidění prozrazovalo však hotového fotografa. To jsou konstanty trvající dodnes. Přesto je hnacím motorem Bohdanovy existence změna. Indiskrétně naťukávám intimní téma jeho životních partnerek. Znám všechny tři a vždy jsem měl pocit, že si je vybírá pomocí hledáčku svého aparátu. "Mám rád ženy - zpříjemňují cestu životem", nasazuje světáckou pózu Bohdan. Hned však uhýbá k přátelství, kterého si velice váží i přes mrazivý pocit srovnání některých přátelství s kruhy na vodě, které se od epicentra stále vzdalují, aby udělaly místo novým. "Láká mě seznamování se zajímavými lidmi prostřednictvím fotografií. Je vzrušující, když vyfotím neznámého člověka a teprve dodatečně zjistím, kdo to je." Někdejší ředitel muzea Podkrkonoší Zdeněk Vašíček ho kdysi pozval k vyfocení zajímavého dědka. Bohdan tak vlastní unikátní soubor fotografií tehdy zapomenutého Josefa Váchala. Také Jana Hošková z trut­novské prodejny knih, které tímto věnuji tichou vzpomínku, před dvaceti lety netušila, že chalupář z Hrádečku je pro „ne vzdělaného" Holomíčka persona incognita. "Byl to pro mě něja­ký dělník z pivovaru", popisuje Bohdan kajícně začátek přátelství s nynější hlavou státu. "Zároveň mě láká zákulisí a to nejen v divadle. Kuchyně, šatny a v krajině stopy člověka, které ve mně navozují otázky smyslu života - touhu po nesmrtel­nosti. Každý z nás po sobě něco zanechá a nemusí to být hned monumentální dílo. Stačí slovo, myšlenka... V mé oblibě magického čísla 23 tak přežívá odkaz starého pana Hraběte, který jednou utrousil nevinnou větu o pro něj osobně zajímavém spojení tohoto čísla s příjemnými pocity a událostmi. Ve mně ten pocit žije dál a po mně zas třeba zůstanou ty cedulky s třiadvacítkou". Na stole se objevuje obligátní chléb se sádlem a hostitel načíná další soudek. "Mám rád maso. Mám rád muziku. A rychlé vozy". Musím se pousmát. Stejně jako flanelová košile, manšestrové kalhoty a laciná bagančata, patří k Bohdanovu image tmavohnědý Barkas, model 1957, skýtající všechno možné jen ne opojení rychlostí. "Ráj světa je v sedlech koní," rozvíjí dítě své doby svůj vztah k automobilům. Na živém koni nikdy neseděl. "Na cestě" strávil Bohdan část života a cesta je pro něj mnohdy důležitější než cíl. Potvrzuje to i svým přístupen ke stavbě vytouženého domu. Jeho základy položil do klíčového místa krajiny svého dětství. Vyvýšenina nad zalidněným kotlem úpského údolí s podmanivou siluetou Krkonoš za zády, kam mladobučtí již před staletími umístili svůj svatostánek, bude jednou Bohdanovým staronovým domovem. "Ne však za každou cenu", říká stavitel. "Nechci se nechat zotročit a věřím, že i peníze jednou budou." Bohdanova kolébka stála na Ukrajině a já z jeho slov slyším to všeobjímající východoslovanské "žiť náda". Audience skončila, živitel musí pro chleba.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/4