Freiheit

V historii Krkonoš je mnoho bud, které během let zanikly a upadly v zapomnění. Jsou i stálice, co v téměř nezměněné podobě přetrvávají od svého vzniku dodneška. Většina jich však pod­léhá neustálé proměně. Nejprve se změnil charakter jejich využití, později rostly nároky na pohodlí i touha po zisku a k původní chalupě se nalepovaly verandy, zádveří, podkroví a nové přístavby. Čítankovým příkladem takového bujení je vzhled Luční boudy, od masivního nástupu turismu v osmdesátých letech minulého století, do konce II. světové války. I boudy, které zanikly /většinou v plamenech, neboť požár je dosud na horách nepřítelem číslo jedna/, aby jako Fénix znovu vstaly z popela, trpí jakousi "mutací v genech". S každou obnovou jejich objem nabobtnal, což v době kolektivní rekreace pracujících nabylo až obludných rozměrů. Gigantické továrny na volný čas jsou dnes nejen architektonickým vředem na malebné krajině Krkonoš, která jejich proporce není schopna přijmout, ale i ekonomickým oříškem pro jejich majitele. Kdo poznal pocit ztracení v masách betonu hotelu Horal ve Svatém Petru, kdo viděl civilizační poušť v širokém okolí hotelu Arnika, bývalé odborářské zotavovny Pochodeň na Labské, či v studené a odcizené „nádražní" restauraci monstra nad vodopádem vzpomínal na útulnou atmosféru staré Labské boudy, ví, o čem je řeč. Gigantomanii socialistických plánovačů jsme naštěstí odzvonili klíči. A přeci vyrostla nová Výrovka! Zárodky fenoménu bytnění lze stále sledovat i na stavbách docela malých. Jako příklad nejžhavější uvádím chalupu na Hofmanových boudách nad Janskými Lázněmi, cíleně zlikvidovanou požárem 8. dubna 1995. Zprávu o tom přinesl i časopis Krkonoše v 6. čísle toho roku. V rekordní době několika měsíců vyrostla budova nová s nepoučitelně členitou střechou /bez soustavy střešních vikýřů, hitu posledního desetiletí, zřejmě nelze/ a především objemově podstatně větší. "S jídlem roste chuť, jen pozor, aby se sousto nevzpříčilo v hubě", říkávala moje babička. O jednom takovém rozměrném sou­stu je následující vyprávění.

Nezalesněnou luční enklávu na temeni Černé hory, známou návštěvníkům Krkonoš pod přezdívkou "Václavák", zaregistroval josefínský katastr v roce 1785 jako pustou. Nejspíš záhy po tomto datu, vyrostla zde v rámci budního hospodářství nejprve letní bouda. 0 sto let později je zaznamenán její česko-německý název Černá Schlagbaude, později Boudy na Černé pasece /Schwarzeschlagbaude/. To se již hlásil o slovo rostoucí tu­ristický ruch a majitelé hlavní boudy vsadili na klíčové místo na křižovatce vznikajících výletních tras s ideálním ná­stupem na krkonošské hřebenovky. Připočteme - li ještě dru­hou významnou devizu místa, jednu z nejkrásnějších vyhlídek na úžasné panorama horských hřbetů, korunované sličným kuželem Sněžky, nelze se ani divit, že tu již dávno před koncem minulého století prosperovala pohostinná restaurace s nenáročným ubytováním. Také nezapomenutelné východy slunce byly /a stále jsou/ zde ve výši 1250 metrů nad mořem zcela adekvátní mód­ní záležitosti té doby, východu slunce na Sněžce. Velkým lákadlem byl i otočný dalekohled umístěný na verandě, přibližující v kruhové výseči zleva doprava křivky Zadní Planiny a Luční hory s větry bičovaným sedlem Výrovky, lavinový svah Modrého dolu, svíticí do pozdního léta "mapou republiky" /kdeže československé sněhy jsou/ Studničnou horu s Obřím dolem, královnu pohoří Sněžku s předsunutou stráží Růžohorek a vzadu na obzoru Obří hřeben a Svorovou horu. A v noci, namířen k obloze, nekonečná tajemství vesmíru. Majitel Robert Bönsch a později jeho dědicové, patřili k početné a rozvětvené rodině krkonošských budařů. Jiní bratři Bönschové vlastnili v době mezi světovými válkami jednu chvíli hned čtyři vý­znamné hřebenové boudy - Luční boudu, Rennerovku, Richtrovy boudy a Klínovou boudu, další Bönsch byl na Zrcadlovkách a kapka Bönschovské krve kolovala i v mnoha spřízněných budařských dynastiích. Bönsch, kterého Černé boudě přiřkly dobré sudičky, byl obchodně neobyčejně zdatný a navíc měl "nos" na správnou míru dávkování osvědčeného a novinek. K tradici pa­třila vzorná obsluha a vyhlášená česká kuchyně, k novinkám na příklad zavedení poštovny přímo na boudě, či zřízení sáňkařské dráhy do Janských Lázní. Návštěvníci, především z řad lázeňských hostů, se jen hrnuli. Majitel však nikdy neopomněl pozvat PT návštěvníky i do druhého svého podniku, hotelu U slunce ve Velké Úpě a nasměrovat je tak i do jiné oblasti Krkonoš. Díky prosperitě si již na přelomu století mohl dovolit přistavět novou budovu s mírně provokujícím, netradičním vý­razem v okolí ojedinělým, a proto atraktivním. Zejména čtverhranná vyhlídková věž s ochozem, budící dojem středověkého hradu, působila velmi nezvykle. Sem se přestěhoval objemný dalekohled a přibylo panoramatické zrcadlo. Žánrový obrázek této nezaměnitelné budovy obklopené hrozny návštěvníků, patří k Čer­né hoře první třetiny našeho století stejně neodmyslitelně, jako kabinová lanovka v letech následujících nebo věž televizního vysílače v současnosti. Ostatně výstavbě první lanové dráhy v ČSR z Janských Lázní na Černou horu v roce 1928, vděčí za svůj vznik i na svou dobu moderní horský hotel Nová Černá bouda. Výstavná třípodlažní budova s prosklenou verandou přes celou svou delší stěnu, nabízela i s původními objekty celkem 100 lůžek, včetně všech vymožeností standardního vybavení. I přes svou mohutnost měla stále ještě lidské rozměry a po zhojení stavebních šrámů souzněla s okolím. Tak ji v roce 1945 převzal národní správce František Jakub, aby se po vítězství pracujícího lidu stala odborářskou zotavovnou. Tři a půl ti­síce nadšených budovatelů pětiletek ročně tu trávilo svou zaslouženou dovolenou až do roku 1977, kdy vynikající lyžařské svahy i trasy dlouhých letních vycházek za borůvkovým opojením osiřely. Dlouho odkládaná rekonstrukce vyústila v radikální řez. Černou boudu v roce 1984 zbourali. Projekt na no­vou, lepší a hlavně velikou, se vylíhnul na prknech královéhradeckého Stavoprojektu. Během letité výstavby, kdy kolemjdoucí strašil dobu opuštěný kovový skelet budoucího obra, doznal sice řadu nepodstatných změn, je však otázkou, zda k lepšímu. Komplex Černé boudy, v pořadí čtvrtý, od začátku devadesátých let opět stojí. K tradičním lákadlům daným přírodními podmínkami, nabízí GEN, a. s. odborových svazů, komfortní ubytování ve 40 dvoulůžkových pokojích a dvou apartmá. Důraz je kladen i na ekologický provoz: bouda má čističku a úpravnu vody, elektrokotelnu.... Přesto se nemohu zbavit dojmu, že je právě jedním z těch velkých soust pro tak malé hory, jako jsou Krkonoše.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/10