Freiheit

K 95. výročí začátku I. světové války

Maxmilian Hesse se narodil 19. května 1887 v královském městě Slaný ve středních Čechách, velkou část života však prožil na dohled od hřebenů Krkonoš na Trutnovsku. Vyrůstal v pospolité rodině podnikatelského klanu Etrichů, z níž pocházela jeho matka Marie Eugenie, která přišla na svět 3. 1. 1866 v Trutnově a zemřela tamtéž 9. 2. 1943. Ta se po tragické smrti manžela vrátila na přelomu 19. a 20. století se třemi malými dětmi do rodiny svého otce, textiláckého podnikatele Johanna Etricha (15. 8. 1836 - 18. 12. 1912), původem ze Svobody nad Úpou a nevlastní matky Terezie z dalšího známého továrnického rodu Walzelů. Přestože Max vystudoval vysokou školu a dosáhl titulu inženýra a jako „chef junior" získával podnikatelské ostruhy ve firmě svého děda, která byla od roku 1901 vedena jako veřejná odchodní společnost se sídlem v Trutnově, v níž měla jeho matka nezanedbatelný podíl, dokonce mnohem později sám vlastnil nevelkou mechanickou přádelnu lnu se 60 stavy ve Stárkově v osadě Vápenka, je pro většinu regionálních badatelů (o veřejnosti nemluvě) mužem no name.

Zmíněná příbuznost s Etrichy a obklopení technickými vynálezy nejen v oboru lnářských a jutařských technologií, ale především novinkami v tehdy dynamicky se rozvíjejícím letectví dávají tušit, kterým směrem se další osud mladého Maxe ubíral. Ještě před založením Etrich Flieger Werke GmbH Liebau v 1. čtvrtletí roku 1912, což byla na zeleném drnu vystavěná moderní továrna na montáž etrichovských holubích letounů Taube konstruktéra Igo Etricha (25. 12. 1879 - 4. 2. 1967) v níž figuroval i Maxův prastrýc, Igův otec Ignaz Etrich (21. 7. 1839 - 18. 2. 1927), vznikla pravděpodobně z jejich společné iniciativy v Berlíně firma Sport Flieger Geselschaft MBH. Ta vedle monopolního prodeje originálních „etrichů" obstarávala zároveň veškerý letecký provoz s tímto typem letadel, včetně poskytování pilotního výcviku. Jedním z prvních frekventantů leteckého kurzu byl „za zvlášť výhodných podmínek" (alespoň podle uštěpačné poznámky životopisce Igo Etricha Hanuše Salze) i Dipl. Ing. Max Hesse. Rakouský pilotní diplom FAI číslo 31 mu byl vystaven 19. 10. 1911. Letecké působení vojenského pilota Maxe Hesse, rezervisty hulánského regimentu č. 1, u vzdušných sil rakousko - uherské armády v I. světové válce, je také to jediné z jeho pestrého života, co je alespoň částečně zdokumentováno. Možná i proto, že se jeho cesty několikrát protnuly s putováním mnohem známějšího leteckého esa, s 9 doloženými sestřely dlouhou dobu nejúspěšnějšího válečného letce české národnosti, Otto Jindry (*18. 3. 1886 Chlumec - Pilařov u Třeboně, +2. 5. 1932 Praha). Spolu byli již v prvním roce Velké války 14. 11. 1914 sestřeleni kulometnou palbou jízdního oddílu ze země na ruské frontě v prostoru Królik Woloski (dnes Królik Polski, pozn. red.) jihovýchodně od Dukly. Za řízením neozbrojeného výzvědného dvouplošníku Albatros B I číslo 14 (později 21 - 14), které vzlétlo z polního letiště u vesničky Brekov na Slovensku, seděl tehdejší poručík v záloze Max Hesse, dekorovaný krátce před událostí - 31. 10. 1914 - nově zřízeným odznakem polního pilota. Tomu se obratným manévrováním podařilo i s těžce poškozeným strojem nouzově přistát na nepřátelském území. Oba členové posádky, pilot i pozorovatel, zázrakem vyvázli jen s několika lehkými škrábanci. Celkem rychle zjistili, že opětovný vzlet letadla se 180 průstřely je zcela vyloučen. Demontovali tedy nejdůležitější přístroje a havarovaný letoun zapálili, aby se nestal kořistí nepřítele. Po několika dnech na útěku náročným karpatským terénem se jim podařilo odvážně překročit linii fronty a vrátit se k vlastním jednotkám. Za tento husarský kousek byli oba vyznamenáni. Brzy na to se pod Jindrovým velením u Flik 1 (Fliegerkompanie = letecká rota) zapsal Hesse do historie jako jeden z průkopníků používání radiového spojení k navádění dělostřelecké palby. První palubní radiostanici přivezl na polní letiště Flik 1 v Brzesku (dnes Jasień Brzeski) na haličské frontě sám velitel rakousko - uherského letectva, chorvatský důstojník Emil Uzelac (26. 8. 1867 - 7. 1. 1954), pozdější zakladatel vzdušných sil Jugoslávie a Svobodného Chorvatska. Poprvé ji v boji použili nadporučík Max Hesse a nadporučík Ludwig Dumbacher se strojem Albatros B I číslo 07 (později 21 - 07) nazvaným MUZZL v lednu 1915 při úspěšném dělostřeleckém ostřelování obrany železničního uzlu u Tarnówa baterií čtyř těžkých moždířů zn. Škoda ráže 305 a 420 mm dislokovaných v prostoru Biadolin Radłowskich. Po rozpadu ruské fronty byl Otto Jindra na počátku roku 1918 jmenován velitelem letecké skupiny Fliegergruppe G v Aviano u Prodenone na piavské frontě. Jedné z pěti jemu podřízených bombardovacích rot Flik 102 G Aviano velel v hodnosti kapitána Max Hesse, v té době již jeden ze služebně nejstarších důstojníků rakousko - uherského letectva. Zrekapitulujme si jednotky, hodnosti a funkce, kterými prošel: Flik 1 - poručík, později nadporučík v záloze, Flik 18 - nadporučík v záloze, šéfpilot tj. zástupce velitele setniny, Flik 102 G - rytmistr (kapitán) v záloze, komandant (velitel) a nakonec Fliegergruppe G - se stejnou hodností velitel celé skupiny. Na záložního důstojníka jezdectva poměrně slušná letecká kariéra. Po skončení I. světové války opouštěl armádu jako rytíř řádu Železné koruny 3. třídy s vojenskou dekorací, nositel vojenského záslužného kříže 3. třídy s vojenskou dekorací, stříbrné a bronzové vojenské záslužné medaile „Signum laudis", vojenského kříže císaře Karla I. a již zmíněného odznaku polního pilota. Není bez zajímavosti, že v letectvu rakousko - uherské armády sloužil jako letecký pozorovatel i jeho mladší bratr Karel, narozený rovněž ve Slaném 12. 2. 1892. Ten ve školním roce 1909/10 odmaturoval na gymnáziu v Hostinném. Původně sloužil u haličského hulánského regimentu č. 6 císaře Josefa II., odkud později přešel k letectvu. Jako záložní nadporučík získal 30. 6. 1917 odznak leteckého pozorovatele. Létal u Flik 28 na Isonze, ale i 101 G a 102 G, kde působil také jeho bratr Max. Padl v posledním roce I. světové války, 4. 5. 1918. V kronice města Trutnova jeho jméno na seznamu padlých sice chybí, ale na pomníku od sochaře Emila Schwantnera na trutnovském hřbitově je uveden pouze s rokem úmrtí 1918. Zda měla pilotní průkaz i jejich sestra Alice (*15. 3. 1889) provdaná za Ernesta Stephana (*19. 10. 1882) z Hostinného, není známo. Poslední zjištěná trvalá adresa Maxe Hesse, v té době stále ještě svobodného, je z roku 1934 v rodinné vile napsané od roku 1900 na jeho ovdovělou matku v Trutnově na Horním Předměstí 117 v Rokytnické ulici číslo 16. (Dnes se ulice jmenuje Úpická a v budově je krajská hygienická stanice). Podle jeho čsl. pasu číslo1339, vystaveného 2. 12. 1931 československým konzulátem v Linci, byl však od 12. 3. 1932 přechodně hlášen v Lambachu v Horním Rakousku. Skutečnost, že všichni tři sourozenci, slánští rodáci, měli podle tehdy platných zákonů jako domovskou obec (po otci) zapsánu Olomouc a řada dalších neklamných indicií může pravidelným čtenářům časopisu Krkonoše - Jizerské hory ledacos napovědět. Rozluštění lze najít v článku Objevení pana Hirsche v čísle 7 z roku 1998. Náš muž, nesoucí křestní jméno po svém otci, slánském strojírenském podnikateli a dárci boudy Maxovky na hřeben Rýchor, se opravdu narodil jako Maxmilian Hirsch! Když se jeho otec v létě 1898 zastřelil, prodala Marie Hirschová za 350 000 zlatých veškerý majetek ve Slaném a v roce 1899 si i s dětmi změnila jméno na Hesse, podle příjmení své matky za svobodna. (Před 12 lety, když jsem připravoval článek o Maxi Hirschovi starším, jsem se bláhově domníval, že se znovu vdala - pozn. aut.). Od roku 1900 už byli všichni trvale hlášeni v Trutnově. Závěrečná životní kapitola zajímavé postavy z našeho regionu Maxe Hirsche - Hesse je zatím zastřena závojem tajemství.

 Za nezištné poskytnutí odborných informací a fotodokumentace děkuji panu Jiřímu Rajlichovi

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2009/11