Freiheit

Viceadmirál von Holub, stojící tak trochu ve stínu svých slavnějších předchůdců na ministerstvu válečného námořnictva Rakousko - uherské monarchie, admirálů Maxmiliána Njegovana a Miklóse Horthyho, snad proto, že to byl právě on, kdo „zhasínal světlo" za existencí císařské flotily po I. světové válce, je stále znám jen úzkému okruhu badatelů. Ačkoli si tento pražský rodák zažádal po skončení války o československé státní občanství (podle zlých jazyků jen pro údajně vyšší důchod než v tehdejším Rakousku) do armády následnického státu nevstoupil, na rozdíl od většiny vyšších důstojníků zaniklé monarchie, z nichž mnozí dosáhli v mírové službě vysokých vojenských hodností, a dožil ve Vídni, kde 24. října 1924 zemřel. Výběr  státu, v němž chtěli vojáci bývalé c. a k. armády působit, přenechal císař Karel I. svým výnosem č. 746 MK z 1/11/18 jim samým a mnozí z pozdějších generálů, budovatelů válečného i obchodního loďstva nebo diplomatů Maďarska, Polska či Jugoslávie, to zjevně využili.

Ani Holubův vztah ke Krkonoším není všeobecně příliš známý. Jak již bylo řečeno výše, narodil se v Praze 8. května 1865. Jeho matkou však byla sestra „Otce Krkonoš" Prospera Piette - Rivage Paulina (22. 2. 1842 v Dillingenu - 19. 1. 1894 v Maršově I.), spolumajitelka papírny ve Svobodě nad Úpou. Později se navíc oženil se svou sestřenicí Elizabeth Piette - Rivage, jejíž otec Julius řídil papírnu v Plzni. Svou dráhu kariérního důstojníka započal nástupem k námořnictvu v roce 1882. Na akademii sice ničím nevynikal, už jako kadet a později poručík řadové lodi byl však pro své technické nadání a instruktorské schopnosti pokládán za velmi slibného důstojníka. Bez vážnějších následků mu byly prominuty i havárie s torpédovkami Geier a Kigyo v letech 1899 - 1900, kdy zřejmě podcenil jejich omezené manévrovací schopnosti. I přes tuto kaňku v životopisu byl díky své houževnatosti a pravděpodobně i přátelským stykům v nejvyšších kruzích o deset let později, v letech 1910 - 1912, jmenován přednostou 4. oddělení námořní sekce na ministerstvu ve Vídni. V roce 1912 velel jako kapitán řadové lodi lehkému křižníku Aspern. V následujícím roce byl označen jako vhodný velitel lodní eskadry i na zahraničních plavbách. Největší renomé v důstojnickém sboru mu nejspíš přineslo velení bitevní lodi SMS Tegetthoff, jedné ze čtyř nejmodernějších, které tehdejší Rakousko-uherské námořnictvo mělo. S ním se zapojil do akce celé námořní flotily proti italskému pobřežnímu dělostřelectvu ihned po italském vyhlášení války v květnu 1915. Rytířským křížem Leopoldova řádu za příkladnou službu tváří v tvář nepříteli byl dekorován 2. 8. 1917 a na základě toho zároveň 25. 8. téhož roku povýšen císařem do šlechtického stavu s erbem a predikátem „von Holub". V únoru 1918 byl jmenován představeným námořní sekce ministerstva války Rakouska - Uherska, což je v podstatě funkce administrativního velitele veškerého vojenského námořnictva monarchie, kde setrval až do definitivního konce války v listopadu 1918. O méně známé podnikatelské a investorské aktivitě admirála Holuba v trutnovském regionu přináší informaci nejnovější publikace Mgr. Romana Reila „Radvanické kutání a dolování černého uhlí" slavnostně uvedená při příležitosti hornického svátku v Radvanicích 11. 9. 2011. Po roce 1918 se Franz von Holub se synem Ludwigem stali vedle mnoha dalších podnikatelů z Trutnovska, včetně příbuzných Ludwiga Piette - Rivage a Maxmiliána rytíře von Walzel, podílníky nově utvořeného Radvanického uhelného těžařstva. Holub starší vlastnil sice jeden jediný podíl z celkových 128 kuxů v hodnotě zhruba 13 000 - 15 000 Kč, ale i tak je to zajímavý příběh suchozemce, který se stal významným námořníkem a na stará kolena ještě „uhlobaronem".

In.: Krkonoše - Jizerské hory 11/2011