Freiheit

Současným krkonošským teenagerům už jméno Hirsch nic neříká. Ti víceletí zaznamenají nadpis nejspíš jako neohrabaný pokus o slovní hříčku na jednu z povídek z druhé kapsy od Karla Čapka. A přece byl Max Hirsch reálná postava z masa a kostí s předivem vazeb na Krkonoše. S jeho jménem se dokonce dodnes shledáváme v průvodcích a mapách z našich nejvyšších hor, přesto, že byl daleko „ze za Paky". Zasvěcení už jistě poznali, která bije. Samozřejmě jde o toho Maxe Hirsche, továrníka ze Slaného, „otce" vyhlášené rýchorské pionýrky, boudy Maxovky.

A právě množství chyb a nepřesností v různých vydáních map a bedekrů táhnoucí se jako červená nit od těch poválečných až po současnost dalo podnět k napsání tohoto článku. Dřívější autoři, považující za nutné uvést i páně mecenášovo bydliště, se většinou omezili jen na strohý název Slaný. Až potud je vše v pořádku. Němčina, převažující ve všech inkriminovaných materiálech 1. poloviny 20. století, ani jiný překlad názvu Schlan nepřipouštěla. Teprve některému z novodobých přepisovačů se starobylé královské město Slaný zdálo příliš hluboko ve vnitrozemí a zaměnil je za bližší polské lázničky Słone v Kladsku. Ty se však v německé transkripci píší Schlanei. Mohlo to být i nevědomé přehlédnutí - chybička se vloudí. /Ale drží se, potvora!/

Zato historie Maxovky je čtenářům Krkonoš dostatečně známá. První turistická bouda na do té doby pustém temeni Rýchor sloužila původně jako pavilon na Pražské průmyslové výstavě. Její majitel Max Hirsch ji daroval Krkonošskému spolku s 200 zlatými do vínku na její postavení roku 1891. Od 24. července 1892, pojmenována po svém dárci na Maxovu chatu /Maxhűtte/ sloužila veřejnosti. Po přístavbě jako skrovná, avšak vyhledávaná studentská noclehárna. Název se v ústním podání samovolně přenesl i na Rýchorskou boudu, vybudovanou v její těsné blízkosti v roce 1926. Osud Maxovky se naplnil v polovině padesátých let. Po válce opuštěná, zchátrala natolik, že musela být zbořena. Na jejích základech upravili pracovníci KRNAP vyhlášenou a hojně navštěvovanou vyhlídku, začleněnou nejnověji do naučné stezky. A tak stále ještě lidé ze Žacléře, Svobody nad Úpou či Horního Maršova mířící na Rýchory, „chodí na Maxovku". Pamětníků však valem ubývá a neznalý turista je stále častěji dezinformován mapovými zpotvořeninami jako bývalá Maximova chata, Maškova nebo Machova bouda. Svědčí to nejen o lajdáckých korekturách, ale i o neznalosti dějinných souvislostí a ztrátě historické paměti.

Ing Maxmilian Hirsch se narodil v roce 1856 v Olomouci. I toto datum bez uvedení měsíce a dne je však do matriční knihy zaznamenáno zpětně, nejspíš až po jeho pohřbu do rodinné hrobky na olomouckém hřbitově. S jeho jménem jsou spojeny začátky pozdější úspěšné firmy ČKD Slaný. Vše začalo v přidružené kovodílně Sandtnerovy přádelny, kterou v exekučním prodeji roku 1873 koupil Bohdan Bolzano, poslední ředitel přádelny, synovec slavného filozofa a matematika Bernarda Bolzana. Ještě téhož roku se spojil s majitelem sousední strojírny Tedescem a utvořili firmu „Bolzano, Tedesco a spol.", strojírny a slévárny železa, výroba kotlů a drátěných lan. Již v prvním roce trvání se firma skvěle prezentovala na světové průmyslové výstavě ve Vídni, kde získala řadu vyznamenání a zlatých medailí. Vstoupila tak ve všeobecnou známost a získala mezinárodní klientelu. Mezi tehdejšími téměř 250 zaměstnanci byl i mladý Max Hirsch. Z praktikanta se se získáním inženýrského diplomu stal postupně konstruktérem, šéfem konstrukce a společníkem firmy. Je celkem logické, že podnik se skvělou pověstí po smrti zakladatele Bolzana v roce 1884 i za cenu velkého zadlužení koupil. Nový majitel ponechal prozíravě firmě její původní název. Navíc soustředil v závodě význačné techniky z oboru v čele s ing Regnierem. Jako poradce získal vědecké kapacity formátu profesora pražské německé univerzity Rudolfa Doerfela. Během několika málo let nejen splatil úvěry, ale vyplatil i své tiché společníky a stal se jediným majitelem firmy. Továrna vlastnila řadu patentů Bolzanových, Regnierových, Klonnových, Doerfelových a její výrobní program byl značně rozsáhlý. Jeho páteří byly dodávky důlního zařízení pro mnoho uhelných revírů v Čechách, na Moravě, ve Štýrsku i v Uhrách. Také většina cukrovarů, mlýnů, pivovarů a dalších průmyslových podniků Rakousko-Uherské monarchie oceňovala zařízení se značkou Bolzano, Tedesco a spol. Hirsch, poučen ohlasem úspěchů na obou výstavách ve Vídni v letech 1873 a 1883 ignoroval bojkot vyhlášený mnoha německými podnikateli a zúčastnil se vlastní expozicí Jubilejní průmyslové výstavy v Praze 1891. Součástí zdobného pavilonu z autorské dílny plzeňských inženýrů Millera a Kapsy s důlním zařízením, včetně těžní věže, byla i vedlejší budova pro těžní stroj - budoucí Maxovka.

Jak se ale stavbička slánského podnikatele ocitla z pražského výstaviště  na nehostinných Rýchorách? Toť otázka. Je to však prosté, milý Watsone. Pan továrník v té době již čtyři roky zastával funkci předsedy slánské pobočky Krkonošského spolku /sic!/, kterou založil v roce 1888 a vedl až do své smrti. Cestiček vedoucích do Krkonoš je v Hirschově životě několik. Firma po léta dodávala důlní zařízení do svatoňovické i žacléřské uhelné oblasti. Již v době B. Bolzana se v závodě úspěšně vyráběly parní kotle vodotrubnaté soustavy dle patentu Doerfel-Piette; lze tudíž předpokládat osobní známost s oběma autory. S čelným představitelem Krkonošského spolku, svobodským papírníkem Prosperem Piette se osobně setkával jako člen výboru na většině zasedání. Impuls nejpravděpodobnější je docela banální. Cherchez la femme! Hirschova manželka Marie Evženie se v roce 1866 narodila v Trutnově do kolébky textiláckého klanu Etrichů, původem ze Svobody nad Úpou. Její otec Johann byl prvním předsedou trutnovské pobočky Krkonošského spolku, strýc Ignác jej dokonce roku 1880 pomáhal založit.

Další z rozšířených krkonošských bludů, na který se nás bohužel nechalo dost a dost nachytat, situuje bývalý pavilon na výstaviště ve Vídni. Zvlášť, když jej dodnes podporuje popiska u modelu předválečné Maxovky, vystaveném na Rýchorské boudě. Proti tomu jasně argumentuje situační plán výstaviště Jubilejní pražské výstavy i podrobné rozkreslení zajímavého pavilonu ve výstavním časopise spolku architektů a inženýrů v Království českém z 15. května 1891. Zatím co vedlejší objekt po skončení výstavy putoval na Rýchory, byl hlavní pavilon přestěhován do Slaného a sloužil části slévárenského provozu.

Z osobní nevraživosti mezi dělníky a mistrem kotlárny vypukla v roce  1896 v Hirschově továrně nečekaná stávka, která způsobila majiteli značné finanční ztráty a velké osobní rozčarování. Z psychického otřesu se již nevzpamatoval, což potvrzuje výslovné přání v jeho závěti, aby firma Bolzano, Tedesco a spol. byla zrušena a nikdy již nebyla obnovena. 5. července 1898 se zastřelil. Rčení „o mrtvých jen dobré" bylo jistě známo i redaktorům „Svobodného občana", místního plátku, který v té době ve Slaném vycházel. Přesto si myslím, že oslavná tiráda nekrologu je víc než povinné pensum. Pravým opakem je ideologické plivnutí takéhistorika v publikaci o dějinách ČKD Slaný z roku 1958: „Továrník Max Hirsch, požívající v měšťáckých kruzích pověst lidumila, svou lásku k dělnictvu pouze předstíral. V podstatě však byl typický kapitalista." Pozůstalá vdova se třemi dětmi od svého záměru vést firmu v dosavadních rozměrech, velice záhy upustila. Uběhlo sotva půl roku a tehdejší investigativní žurnalista mohl ve „Svobodném občanu" č. 24 z 30. prosince 1898 pohotově oznámit: „Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., v dnešní své valné hromadě schválí koupi zdejší strojírny Bolzano, Tedesco a spol. Akcie strojírny jsou na burze velice osvědčeným papírem, ježto nesou 6% zisku. Hodí se tedy nejlépe k ukládání kapitálu. Akcie tyto, jak očekáváme, budou k dostání prostřednictvím zdejších peněžních ústavů. Na tyto papíry upozorňujeme naše občanstvo." Ještě týž den vyplatila Akciová společnost, vlastnící v té době již hlavní továrnu v Praze a pobočky v Blansku a v Ústí nad Labem dědicům za veškeré nemovitosti s vnitřním zařízením, stroji a pozemky 350 000 zlatých. Pro Marii Hirschovou jistě milý vklad do nového manželství. Pod jménem Hessová se s takovým kapitálem uplatnila i jako podílnice v otcovské firmě Johann Etrich, komanditní společnost Trutnov. Za zmínku stojí její věrnost Krkonošskému spolku. Ještě v roce 1935 byla členkou Čestného výboru při oslavách 50. jubilea trutnovské pobočky. To, že dlouhou dobu každoročně přispívala do spolkové kasy značným obnosem i jménem svého zemřelého muže Maxe Hirsche, je hodno obdivu.

Legionářská moudra mého benešovského dědy jsem jako kluk moc nechápal a většinu z nich jsem dávno zapomněl. Že člověk definitivně umírá, když umře ten poslední, kdo ho znal, jsem si, nevím proč, zapamatoval. Od smrti Maxe Hirsche uběhlo právě sto let. Při dlouhé a dobrodružné pouti po jeho stopách jsem si platnost dědových slov znovu uvědomil. Docela bych si přál, abych za sto let někomu za tu námahu taky stál.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/7