Freiheit

Když ještě nebyla televize, ani pan Zákopčaník se sluncem v duši, ani sněhánky rozjuchaných „rosniček", byla pro většinu obyvatel Žacléře a okolí osvědčeným indikátorem jara bílá skvrna v temné zeleni Rýchorského hřebene. Rčení „dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila", si předávaly generace. Právě tato skutečnost ovlivnila Okresní názvoslovný sbor v Trutnově v čele s Jaroslavem Procházkou, když v roce 1953 zavedl pro zmiňovanou luční enklávu umělý český název Sněžné Domky.

Ostře ohraničený lichoběžník kulturní louky se dvěma zbylými chalupami nad prameništěm Sněžného potoka je šířkově zhruba vymezen vrstevnicemi, udávajícími 950 - 1000 metrů nadmořské výšky. Leží na katastrálním území někdejší obce Rýchory, dnes městské části Žacléře, jen necelý jeden a půl kilometru z jejího středu na jihozápad, na pomyslné spojnici s nejvyšším vrcholem Rýchorského pohoří, kótou 1033 - Dvorský les. Horní hranu enklávy tvoří stará hřebenová cesta, v současnosti jen žlutě značená spojka mezi frekventovanější červeně značenou turistickou Cestou bratří Čapků a Rýchorským křížem. Je souběžná s částí trasy Rýchorské naučné stezky i s hranicí II. ochranné zóny, za níž se rozprostírají hektary dávné Rýchorské louky, dnes z valné části zarostlé unikátním Rýchorským pralesem. Pro desítky fotografů zvučných jmen právě tady začínají Krkonoše. Celoročně fotogenický, baladický ráz tichých zákoutí mezi pokroucenými bukovými velikány, má ale docela prozaický původ. Fantaskní tvary kmenů a větvoví léta formovaly drsné klimatické podmínky a pastva hospodářských zvířat. Život v této nadmořské výšce, s ročním úhrnem srážek šplhajícím povážlivě k hranici 900 mm a s dlouhodobou roční průměrnou teplotou,  kolísající s desetinou odchylkou kolem pouhých 5° C, nebyl zrovna přívětivý ani pro lidi. Odkázáni zcela na druhově pestrou, pravidelně kosenou louku živitelku, věnovali jí patřičnou péči, kterou lze vytušit i po půl století od odchodu posledních hospodářů. Dávno zarostlá jsou jen „políčka" s několika brázdami místních, zvlášť otužilých brambor, sázených zjara do země sotva rozmrzlé a dobývaných mnohokrát z pod první sněhové pokrývky. Občas se některý hospodář - furiant pokusil zariskovat s vysetím lnu; výnosy však byly pravidelně víc než ubohé. Jedinou jistotou tak byla kráva ve chlévě, několik koz, a když se zadařilo i pašík, jako živá energetická zásoba něčeho tučnějšího na zimu. Nepravidelná mzda mužských, kteří se nechávali najímat na příležitostné sezónní práce (většinou v lese) a pár drobných, stržených za máslo a mléčné přebytky, byly jediné hotové peníze, nesmírně skromně žijících obyvatel této horské samoty. V chalupě č. 37 bylo docela hej těch několik prvorepublikových sezón, kdy otec Franz Renner získal zaměstnání jako nosič na Sněžku. Teprve v 1. polovině 20. století našly i některé dospělé děti trvalé zaměstnání v průmyslových závodech Žacléřska. Denní docházení do porcelánky si vyzkoušela mladá Rennerová, krátce také Renner junior, když těsně po válce nastoupil na šachtě, než byl i s rodinou kuriozně vysídlen do nedalekých Rýchor poblíž Kvinty (dnes Ozon), odkud se až v roce 1949 přestěhoval do pověstné hornické Červené kolonie. Prošel jsem si po značených cestách i zarůstajícími chodníčky několik „zkratek" a vychází mi jednoznačně, že museli vstávat nejpozději mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní.

Německé pojmenování lokality Weiselt, (později také Weiselthäuser) společné i pro zde pramenící potok, vzniklo nejspíš z osobního jména Weisel, přeneseného později i na polní trať. Pomineme - li velmi zkomolené a neurčité první názvy potoka „weyspach" a „weystricz" ze samého konce 16. století, zaznamenané s nedostatečnou lokalizací v deskách dvorských a zpochybněné již v roce 1938 v místopisné disertační práci trutnovského badatele Erwina Heinzela na německé Karlově univerzitě, nalezneme první seriózní zmínku až v Josefinském katastru z roku 1785, který doslovně uvádí pastvinu jménem Weiselt - „Hutwayde die Weiselt genant".

Kdy přesně vznikla horská obec Rýchory, není doloženo. První písemná zpráva, zaznamenaná i soudobým trutnovským kronikářem Simonem Hüttlem, je v česky psaném lenním listu Ferdinanda I. z 15. července 1541, jímž se panství Žacléř s veškerými pozemky a okolními vesnicemi potvrzuje jako dědičné léno pro Kryštofa z Gendorfu a jeho dcery. Oronymum „zlaté Rýchory", spojované s horečnou činností kovkopů, dobývajících zlatonosnou rudu, užívané již v polovině 16. století především v souvislosti se vznikem nejznámějšího hornického střediska oblasti v té době - Svobody nad Úpou - lze bezpečně umístit do jejich jižního předhůří, do údolí Bystřice, Sklenářovic a Sejfů a na svahy Bartova lesa. Původně snad hornická osada, která přijala jméno pohoří, byla však pravděpodobně ještě v témže století osídlena dřevaři, těžícími ve východních Krkonoších dřevo pro nenasytné stříbronosné doly v Kutné Hoře. Ti se po ukončení těžby na vyklučených místech spontánně usazovali natrvalo, což je pro maršovské panství, kam vznikající obec patřila církevně, správně i hospodářsky až do roku 1932, zcela typické. Chaotická rozptýlená zástavba, důvěrně známá z vyšších poloh v horním povodí řeky Úpy, se však od izolované enklávy Sněžných Domků, s původním horským charakterem hospodaření, výrazně odlišuje. Na indikační mapové skice stabilního katastru z roku 1841 je jasně patrný řád téměř pravoúhle „nalajnovaných" lánových parcel, se středově umístěnými objekty čtyř stavení, dodržujícími v zákrytu linii vrstevnice. Tato „pravítková pravidelnost" je i ve srovnání s nejbližšími enklávami, vzniklými přibližně ve stejné době, tj. Rýchorským dvorem nebo někdejšími Weicheltovými Domky na lokalitě u Rýchorského kříže, které nemají český ekvivalent názvu a dnes již úplně splynuly s mateřskou obcí, naprosto unikátní.

Domy na Rýchorách byly očíslovány císařskou komisí v roce 1771. Logickým pokračováním této řady jsou čísla přidělená chalupám Sněžných Domků: 37, 38, 39 a 40. V době před druhou světovou válkou měly Rýchory vlastní obecní samosprávu, školu, 209 obyvatel a 53 čísel popisných. To poslední je z roku 1926 a patří většině čtenářů dobře známé Rýchorské boudě s Krkonošským střediskem ekologické výchovy Správy KRNAP. S vystěhováním německého etnika po roce 1945 se počet domů smrsknul na  polovinu a připojení okolních obcí včetně Rýchor k městskému obvodu Žacléře, vneslo vinou absolutního nepochopení základních principů číslování domů a nesmyslných vyhlášek o jejich evidenci, naprostý chaos do jejich historické identifikace. Konkrétně dvě zbývající chalupy na popisované enklávě, č. 37 a 40, mají dnes tzv. evidenční čísla 053 a 054. Úřední šiml z nich podle předřazené nuly asi zjistí, že objekty nejsou trvale obydleny a slouží pouze k rekreaci, ale nic víc. Pro badatele jsou bez jakékoliv dějinné souvislosti naprosto zavádějící.

Leč vraťme se do přehledné „štábní kultury" indikační skicy. Z té lze vyčíst čísla pozemkových i stavebních parcel, barevně odlišený materiál staveb a jejich čísla popisná a především jmenovitě jejich tehdejší majitele: Ignaz Hampel v č. 37, Johann Schlawisch (38), Augustin Kramer (39) a Franz Kuhnel (40). Pro řadu horských obydlí na izolovaných enklávách v Krkonoších je příznačný výskyt jednoho rodového jména v jejich držení po dlouhá desetiletí. Na Sněžných Domcích asi tak vytrvalí nebyli, nebo se chalupa dědila po přeslici. Po třičtvrtě století, v roce 1911, se tu z uvedených jmen nevyskytuje už ani jedno. „Sedmatřicítka" je i s pozemkem, výrazně větším než tři ostatní, majetkem žacléřského panství, v té době vlastněného Waldemarem Hessem, který měl ze zámeckých oken enklávu jako na dlani. Číslo 38 obýval Josef Renner, 39 Johann Zieris a 40 Franz Schmidt. Ani chalupy nevydržely na svých místech beze změny. Stejně jako osud stovek jiných krkonošských bud, postavených na málo přístupných místech ze dřeva, s půdami napěchovanými senem, byl v dobách svíček, petrolejek a otevřeného ohně dříve či později zpečetěn zásahem „červeného kohouta", hořelo častokrát i na Weiseltu. Neštěstí druhého je mediálně zajímavé stále, ani staří horáci nebyli výjimkou. „Černá kronika" je tak mnohdy jediné, co se o některé lokalitě dodnes zachovalo. Takže: Panské hospodářské stavení č. 37 spolykal úmyslně založený požár večer 8. srpna 1915. Ve stejné době o pět let později 18. srpna 1920 uhodil blesk do sousedního domu č. 38 mladého majitele Franze Rennera. Právě pro množství čerstvě uskladněného sena se požár rychle rozšířil. S nejvyšší námahou bylo zachráněno pouze domácí zvířectvo; dům vyhořel do základů. Se svolením správy panství, se kterou si hospodář Renner vyměnil požářiště, byl jeho nový dům s č. 37 dokončen v pozdním podzimu ještě téhož roku. Sousední číslo již obnoveno nebylo. Přímo tragický je úděl obyvatel vedlejší chalupy č. 39. Požár v roce 1911, při kterém zahynula ve chlévě jedna kráva, se ještě podařilo uhasit. Pak vypukl ten velký, celosvětový a hospodář Johann Zieris byl mezi 47 mužskými z Rýchor, kteří do I. světové války narukovali. Ke své smůle byl však i mezi těmi 14, kteří padli. (Za necelé čtvrtstoletí potkal stejný osud dědice chalupy, jeho syna Waltra, v té druhé.) A jako by toho pro vdovu Marii Zierisovou (při bedlivějším vhledu do jemného přediva příbuzenských vztahů zjistíme, že jde o sestru souseda Franze Rennera) s 11 nezletilými dětmi na krku nebylo dost, vyskočily nenasytné plameny z neznámých důvodů po osmé hodině ráno 12. července 1924 v nešťastném stavení znovu. V tehdejším suchém létě byl nedostatek vody a tak oheň, i vlivem malého počtu přítomných, velmi rychle mohutněl. Stěží se podařilo vyvést pouze dobytek. Dům včetně vybavení a veškerého majetku lehl popelem. Majitelka se navíc při boji s ohnivým živlem těžce zranila. Děti musely být svěřeny do opatrovnické péče jejich poručníkovi, Johannu Zierisovi z Rýchor. Obecní zastupitelstvo vyhlásilo na podporu postižené rodiny v  politických okresech Trutnov a Vrchlabí veřejnou sbírku. Z jejího výtěžku a vyplacené pojistné částky za dům, byl opatrovníkem v rekordním čase postaven nový, do kterého se poškození, ještě před koncem roku 1924, opět nastěhovali. Namále měly samoty na Weiseltu i 24. března 1941, kdy nad Žacléřem v prudké sněhové vánici přelétával od SSV voj 12 vojenských transportních letadel typu Ju - 52 - populárních „Tante Ju" z vlnitého plechu - známých i z nejtragičtější krkonošské letecké havárie na Obřím hřebeni. Palubní přístroje ukazovaly 17 hodin a povážlivě malou výšku letu. Dezorientovaní piloti tří strojů byli prudkým poryvem bouře donuceni „nouzově přistát" v těsné blízkosti chalup pod Rýchorským hřebenem. V zasněženém lese zanechaly havarované stroje hrozivé průseky polámaných stromů. Jedno letadlo po nárazu vybuchlo a čtyři muži posádky se smrtelně zranili. (Jak se asi zapsal, tenkrát určitě nesledovaný únik leteckého benzinu do dlouhodobého stavu vegetace v dnes přísně chráněném území?). Přestože sem z trutnovské Sokolky „zabloudila" už v roce 1947 tehdejší aktivní sokolská funkcionářka a široko daleko první atletka, která běžela maraton, učitelka z hudební školy Míla Bínová (která mimochodem zlákala i sousedku do čísla 40, kolegyni Irenu Stránskou), byla poměrně ještě docela mladá „Weiseltbaude" jako opuštěná zbořena demoliční jednotkou Čs. armády, která má na svém kontě mimo jiné i celé Sklenářovice, koncem 50. let minulého století. Jen poslední v řadě, č. 40, obývané před II. světovou válkou Josefem Tammem a Annou Winklerovou, stojí na svém místě, pouze s drobnými úpravami a stále vzorně udržované současným majitelem, údajně od roku 1820. Patrně jen o maličko mladším souputníkem je mohutný jasan v jeho těsné blízkosti.

Oba stávající objekty, vyjmuté během 70. let minulého století z bytového fondu, slouží dnes shodou okolností k víkendovému pobytu „lufťáků" z Prahy, vesměs inženýrské chásce z někdejšího horolezeckého oddílu pražské Pragovky. Č. 37 s evidenčním číslem 053, je známé většině žacléřáků jako Hlaholka. Otcem znělého, poetického názvu i jeho reálného provedení z přírodních dřevěných kuláčků na bednění lomenice, je do třetice další kolega z trutnovské hudebky, učitel hudby a koncertní zpěvák Jiří Halaxa. Do chalupy, kde se muzicírovalo a především zpívalo, jezdili s rodinami se svým bratrem Františkem, od roku 1949 celá 50. léta. Kdyby již tenkrát byla bývala na chalupě pamětní kniha jako dnes, byl by mezi početnými hosty určitě na čestném místě zapsán i pianista a skladatel Josef Páleníček. Oficiální majitel boudy, Čs. státní lesy, ji v roce 1963 prodal Kamilu Maršálkovi a díky němu tu hlaholilo několik ročníků mládežnického potěru z turistického oddílu v Žacléři. V roce 1983 koupili Hlaholku současní majitelé Jiří a Vladimíra Schierovi s přítelem Emilem Polívkou. To rodilý šumavák Rudolf Amort, i v pokročilém věku vášnivý lyžař, který své krédo: „Ne žít - lyžovat je nutno" vyvěsil do štítu „své" chaloupky na severním konci enklávy, sem jezdí už přes čtyřicet let. Od Jana Holečka ji sice asi v roce 1960 de iure koupil jeho bratr Jiří, ale Rudolf je tu přece jen častěji.

Proměnlivý běh času poznamenává i tenhle nepatrný koutek na mapě Krkonoš. Jen překrásné výhledy do žacléřské kotliny, se stafáží Vraních hor, vypadajících odtud jako dětské bábovky na vzdáleném pískovišti, s příslovečnou dominantní pralinkou královeckého Špičáku (881m), jsou z hlediska historie stabilní, jako beton pevnůstek lehkého opevnění z předvečera II. světové války, zarůstajících mechem za jeho zády.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/7