Freiheit

Od Pardubic na sever, cestou necestou poctivých 90 km, leží Pardubické Boudy. Jak už to v Krkonoších chodí, jsou mnohá tradiční jména lokalit ještě zdvojena na Horní a Dolní, Přední a Zadní, Nové (Mladé) a Staré - v tomto konkrétním případě pak na Velké a Malé. A bylo tomu tak i dlouhou dobu jejich známé existence, kdy se ještě jmenovaly Kühnelovy. Až fádně obvyklé je i jejich tehdejší pojmenování po původním majiteli. Naopak zajímavé je, jak dlouho se udrželo. Už v roce 1841 se zde totiž nevyskytoval žádný Kühnel.

Dnes již jen zcela nepatrné, i když zdaleka viditelné luční enklávy v sedle mezi Černou a Světlou horou, dosahující v nejvyšším místě zhruba 1 150 m nadmořské výšky, navazují plynule na závěr Těsného, správněji však Klausového dolu, jehož romantickým rozeklaným údolím si v divokých fotogenických kaskádách razí cestu Černohorský potok. Svou dravou, neutuchající sílu sbírá boudám přímo za zády z rozlehlého Černohorského rašeliniště, skrývajícího v místy až 2, 5 m mocných vrstvách odumřelého rašeliníku neocenitelnou databázi tisíciletých dějin okolní přírody. V druhé polovině 16. století, v době nejrozsáhlejší těžby dřeva ve východních Krkonoších, která na staletí poznamenala tvář horských lesů, napájely vody Černohorského potoka jednu z početných plavebních klaus; stávala prý asi čtvrt kilometru proti proudu od dnešního Horského dvora v Janských Lázních. Odtud se dřevěným korytem splavovaly připravené špalky až do Úpy v Dolním Maršově. Přehledný obraz o situaci podává unikátní (bohužel ztracená) obrazová mapa trutnovského kronikáře Simona Hüttela, vzniklá někdy v letech 1576 - 1585, kterou pečlivě zrekonstruovala Zdena Nováková z Krkonošského muzea ve Vrchlabí  a doprovodným textem vybavil historik Miloslav Bartoš. I při letmém pohledu do současných map tvoří světlá místa enkláv, ať již obydlených či nikoliv, v tmavší zeleni lesů, téměř dokonalý náhrdelník obepínající vrchol Černé hory. Dva z mnoha korálků navlečených na šňůrkách vrstevnic, z nichž většina se již v našem seriálu objevila, jsou Malé a Velké Pardubické Boudy. Téměř všechna dodnes zachovalá sídliště sloužila původně jako seniště hospodářům z níže položených oblastí.

 Boudař z Velké Úpy, Tobias Kühnel, majitel všech stavení na Velkých Kühnelových Boudách je v maršovské farní knize křtů, zahrnující tenkrát i farnost Velká Úpa, ke které enklávy na Černé hoře katastrálně patřily, zapsán už v roce 1730. Josefinský katastr z roku 1785 zde uvádí šest rolí s třemi budovami, z nichž ještě dvě vlastní Tobias Kühnel. Záhy vyrostla i čtvrtá bouda. Po očíslování osady Černá Hora, dostaly chalupy čísla 33 - 36, zatímco Malým Kühnelovým Boudám připadla čísla 31 a 32. (Dnes je Černá Hora součástí Janských Lázní a původním číslům popisným byla předřazena hodnota 100. Laskavý čtenář promine, že v textu jsou nadále užívána ta tradiční. Je to autorovo vyjádření nelibosti k necitlivému přečíslovávání historických objektů.) V třiatřicítce se v roce 1801 narodila Gertruda Kühnelová, která sňatkem 28. 10. 1822 přivedla na Velké „Pardubické" Ignáce Kneifela ze Schneiderovy stráně ve Velké Úpě. Praděd čtenářům i televizním divákům dobře známého Friedericha Kneifela z Janových Bud, téměř stoletého krkonošského hospodáře a kouzelného vypravěče z filmového dokumentu Pavla Štingla „Jakou řečí mluví Pánbůh" od jiného bezdětného Tobiase Kühnela obě boudy včetně pozemků odkoupil. Indikační mapová skica jej k roku 1841 uvádí jako jediného majitele čísla 33 a 34 na Velkých Kühnelových Boudách. V téže době - po roce 1820 - přikoupil tento nejbohatší sedlák z Velké Úpy od pozemkové vrchnosti i lán lesa na Janových Boudách pod Pěnkavčím vrchem. Na vyklučeném místě postavil velkou roubenou chalupu se stájí pro 20 kusů hovězího dobytka. Svých 10 - 12 jaloviček a 6 krav vyháněl vždy na léto na pastviny - zimu přečkaly na Janových Boudách díky bohaté zásobě sena z Kühnelovek. Na požehnaném místě pod Pěnkavákem se střídaly od té doby až doposud už jen generace Kneifelů.

 Nejvýše položenou boudu z Velkých Kühnelových koupil někdy kolem roku 1890 Wilhelm Sagasser z Velké Úpy a od jeho následníků po roce 1930  maloúpský Rudolf Dix, bývalý domovník z nedaleké Černé boudy. Historicky nedlouho před tím, v horké letní noci na neděli 23. července 1922 ji zasáhl blesk, který zabil hospodáře Heinricha Sagassera a omráčil jeho syna. Bouda vyhořela do základů. Vdova ji s pomocí sousedů stihla sice provizorně obnovit, ale Dix ji pod vlivem výrazného oživení turistického ruchu, který této oblasti přinesla nedávno zprovozněná lanovka z Janských Lázní na Černou horu, velkoryse přestavěl na moderní horský hotel „Mooswiesenbaude" = bouda na mechové louce, využívaje tak atraktivitu bezprostřední blízkosti největšího krkonošského rašeliniště. Také rodina Gleissnerova vlastnící čp. 34 (v adresáři z roku 1911 je jako majitel uveden Franz o dvacet let později Rudolf a ke konci II. světové války Alfred) nechtěla zůstat pozadu a přestavěla hospodářské stavení na turistický penzion s několika pokoji k pronajmutí. Již od třicátých let sem pravidelně jezdili letní hosté z města perníku a tak není divu, že se po roce 1945 pojmenování Pardubické Boudy pro celou enklávu názvoslovné komisi přímo nabízelo. ( I když protinávrh Boudy pod Slatinou měl také své vlivné zastánce). O přidělení sousedního hotelu dokonce již 20. 6. 1945 požádal pardubický Ski klub s odůvodněním, že zapůjčil značný obnos na provoz už původnímu majiteli Sagasserovi. Před záborem pohraničí nový majitel Rudolf Dix české lyžaře vypověděl. (Sám skončil jako nezvěstný ve válečné vřavě na východní frontě.) Inventář klubu byl přes celou válku uskladněn na Vlašských Boudách. V průvodci z roku 1946 tu už jeden z národních správců, hostinský František Forman, inzeroval skrovné ubytování v 7 pokojích s 15 lůžky s možností přistýlek.

 Dnes už neexistující boudu čp. 35, vlastněnou roku 1841 Stefanem Braunem, koupil roku 1892 od tehdejšího držitele Enthalera, včetně 4 ha okolních pozemků, shodou okolností rovněž Gleissner, Vinzenz. Dokonce prý nebyl se sousedy vůbec příbuzný. V roce 1941 se zpátky do rodného domu přestěhovala Marie Tippeltová rozená Gleissnerová z Horního Temného Dolu. Po válce musela rodina boudu opustit. Ta byla, již jako velmi zchátralá, zbořena koncem 50. let minulého století. Poslední z Velkých Pardubických bud s číslem 36 patřila v těch již několikrát zmiňovaných čtyřicátých letech 19. stol. Johannu Adolfovi. Leží poněkud stranou, o takových 400 m níže na západním úbočí Světlé hory a byla o století později mezi usedlíky všeobecně známá jako „Mizingerhaus". Jak jinak, když ji vlastnil Albin Mizinger a po něm jeho syn Hubert. Zatímco majitelé obou výše položených bud se každý po svém přizpůsobili rostoucímu přívalu návštěvníků hor, níže položení sousedi tvrdošíjně setrvávali u tradičního horského zemědělství.

 Totéž snad v míře ještě větší platí pro Malé Kühnelovy Boudy, kde po Kühnelech ( v roce 1785 jsou obě boudy uváděny jako „Hanns Mühl Kühnels Haus" )  hospodařili podle indikační skici v č. 31 Franz Ettrich a v č. 32 Franz Fuckner. A podle adresářů z let 1911 a 1930 vlastněné generacemi Tippeltů. Je víc než pravděpodobné, že i Franz Zinnecker, zapsaný jako majitel č. 31, se na chalupu přiženil. Výhodněji položené „Velké" spojovala s civilizací horská Cejnarova cesta od prosperující Černé boudy, klesající ke skalním útvarům Modrých kamenů a dál k Modrokamenné boudě. Nesla jméno významného nadlesního maršovského panského revíru Miloslava Cejnara. Pro lyžaře byla značena tyčemi ve tvaru T. Dnes se situace s vybudováním nových svážnic, včetně asfaltové silnice, značených cyklotras a běžeckých tratí poněkud změnila.  Zeleně značená cesta T (nenechte se zmást tím zprzněným TEE na některých nových mapách) - známý „Téweg", zvláště ty srpentiny mezi prudkým ohybem silnice nad Modrými kameny a Modrokamenkou, je ale stále populární. „Malé" byly od světa odříznuté vždycky. Snad právě proto si dlouho uchovávaly původní stavební podobu, charakteristickou pro většinu letních hřebenových bud. Dnes jsou v podstatě přístupné pouze pěšky odbočkou ze Zvonkové cesty nad Zinneckerovými Boudami, nebo strmou stezičkou od Velkých Pardubek. Její okolí je dodnes poznamenáno činností nechvalně proslulého diverzního komanda „Giehl", které na sklonku poslední války obsadilo podniky na vrcholu Černé hory. Pamětníci si ještě občas vzpomenou, že samovolný výbuch ukryté munice v roce 1950, co po něm zůstal ten kráter poblíž pěšiny, byla docela pěkná šlupka. Namáhavý výstup kaňonem Klausového dolu po Luisině cestě, kde se už sice jako kdysi vstupné nevybírá, je spíš pro romantiky kochající se nádherou okolní divoké přírody se zelenými závoji mechů a kapradin a vodní tříští z peřejí. V roce 1885 ji vybudoval nový majitel maršovského panství Czernin - Morzin jako jezdecký chodník a pojmenoval ji po své ženě, hraběnce Aloisii. Při povodni 1897 byla cesta hrubě poničena a opravy se dočkala až v letech 1908 až 1910, kdy dvacet italských „barabů" pod vedením místního stavitele Josefa Capolaga v rámci protipovodňového hrazení krkonošských bystřin budovalo i několikametrové kamenné splavy na Černohorském potoce. Část cesty, od poslední předválečné generálky v roce 1937, financované německým Krkonošským spolkem z výnosů dobrovolných sbírek, značně zničené a s popadanými mosty, nechala nedávno opravit správa KRNAP. Na působení Krkonošského spolku odkazuje i zachovalý žulový rozcestník u Malých Pardubických Bud, označených dnes jmény Tunel a Větrník, které jsou, stejně jako nedaleká „Mizingerova" chalupa, soukromými rekreačními objekty. Současný horský hotel a pension Pardubické boudy vznikl sloučením obou sousedních čísel 133 a 134, jejichž dávní majitelé prozíravě vytušili nové možnosti podnikání v horách. V jeho držení se od roku 1945 vystřídalo několik, vesměs pardubických organizací. Až do začátku 90. let to byly např. Továrny mlýnských strojů. Unáhlená holandská dražba v překotné první vlně privatizace horských podniků po roce 1990 boudám mnoho štěstí nepřinesla. Podnikatelský záměr prvního privatizátora eufemisticky řečeno poněkud nevyšel. Budovy několik let chátraly, až je značně zdevastované od dalšího majitele, firmy PRO REG, odkoupila akciová společnost Bauset a s.r.o. Plus Glass. Při té příležitosti si nemohu odpustit jednu vzpomínku ryze osobní. Na přelomu 60. a 70. let uplynulého století patřily Pardubické boudy pardubickému školství. Tehdy jsem se účastnil prací na radikální obnově vybavení interiérů iniciované správcem Zdeňkem Láblerem (mimochodem i dlouholetým činovníkem lázeňského lyžařského oddílu). Pro svérázný přístup k hospodaření měl velké potíže se socialistickým zákonem. K nám řemeslníkům však byl nezvykle velkorysý a grand.

 Velkorysost a tolik potřebnou noblesu v podnikání lze přát i nynějšímu správci a spolumajiteli Mirkovi Potůčkovi, v jehož režii probíhají nemalé investice do venkovního vzhledu tradičních horských bud, nasvědčující, že to s navrácením jejich dobré pověsti myslí vážně. Nově vybudovaná vyhlídková terasa skýtá neopakovatelný pohled na jihovýchod s vrcholky Jeseníků na vzdáleném obzoru, v zimě nabízí vlastní 350 metrů dlouhý lyžařský vlek, jen pár minut od rušného vrcholu Černé hory, relativní klid a pohodu. A v hotelové sauně se docela klidně můžete setkat s ligovými hokejisty z Pardubic, kteří sem rádi zajíždějí, stejně jako veselá parta reportérů a reportérek z jisté komerční televize.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/1