Freiheit

Téměř celou první polovinu minulého století zaznívalo ze špičatých svobodských střech melodické ptačí volání „ček, ček - ček, ček" předznamenané krátkým vrzavým přiškrceným „fít". Byl to hojný, neposedný, barevně nenápadný umouněný ptáček kominíček. Odborně rehek domácí, latinsky nelibozvučně Phoenicurus ochruros. Domorodci mu říkali Rotschwanz podle výrazného oranžového zbarvení kořene ocásku, kterým charakteristicky rytmicky poklepává. Hezky česky je to čermáček. Slovy hitu Mistra Gotta „ten, kdo zná a umí ptačí nářečí, tak tomu klidně každej sadař dosvědčí", že to tenkrát nebylo nic proti nepatrné menšině českých zpěváčků, ale jen nevinná ptačí školácká odrhovačka asi v tomto duchu: „Ve Vrajtu ví i malý žáček, v čem je v tomto kraji háček. Když si každý druhý ptáček, Svoboďáček či Maršováček, připne odznáček na fráček, hned je z něho papíráček. Ajchmaňáček, Pieťáček nebo Wajshúňáček." Potvrzuje to vtípek kolující šuškandou po horském městečku i po výrazné poválečné výměně obyvatelstva, rozděleného údajně jen na tři základní kategorie - bývalé zaměstnance papíren, současné zaměstnance papíren a budoucí zaměstnance papíren. Často šlo o celé rodiny a v jednotlivých provozech se potkávali manželé, sourozenci nebo rodičové s dětmi po několik generací. Některá jména se držela na výplatnici celá desetiletí. I po pozdějším sloučení mnoha provozoven do národního podniku byly po celou dobu socialistického plánování od deseti k pěti Krkonošské papírny stále známý pojem v celosvětovém měřítku. Krátce po naivně vycinkané VŘSR (rozuměj vleklé řízené sametové revoluci) se pro ně dokonce vžil termín „rodinné stříbro". Jenže to hrozně rychle zčernalo. Čas nový, nové chce mít z Číny... burácejí dnes Nerudovi pohrobci. Zde musím znovu důrazně připomenout několikrát opakované moudro mého oblíbeného filozofa, vídeňského Čecha, jistého Járy Cimrmana. „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále jen taková, jaká bude." Tak hajdy zpátky na svůj píseček ponimrat se v historii bez kritických konimentářů, přestože je opět jako ostatně neustále před volbami. Můj krajan z té velké opravdové Ameriky, humorista James Thurber (1894 - 1961) ač slepý, viděl dál než na špičku vlastního nosu, když napsal: „Žijeme v době, my lidé a brouci, kdy všecko může znamenat cokoli". Nech brouka žít!, řekl by na to nejeden ekologický aktivista. Tak tedy zůstávám u lidí. V roce 1966 uplynulo sotva deset let, co v tehdejší bolševické šestině světa odhalil propagátor kukuřičných lánů Nikita Chruščov v boji o moc kult osobnosti svého zemřelého předchůdce, krvelačného gruzínského tyrana Koby Džugašviliho, světové veřejnosti známého pod přezdívkou Stalin. Tenkrát začaly tát ledy i na našem malém českém rybníčku. A to nemyslím jen tu umělou louži na rynku v Dolním Maršově, který se krátce před tím stal nedílnou součástí městské aglomerace Svobody nad Úpou. Vedení KRPA se tehdy odhodlalo k velkorysým oslavám 100 let od zahájení provozu v papírně někdejší firmy Piette 16. prosince 1866. K této příležitosti bylo vydáno několik barevných variant smaltovaných pamětních klopových odznaků, které obdržela většina pracovníků.

Skupinka zaměstnanců se zmiňovanými odznaky na klopě u slavnostně vyzdobeného stolu v závodním klubu tvoří ústřední motiv pozvánky na oslavy 20. výročí založení Krkonošských papíren hned v následujícím roce 1967. Třídílná skládačka má složená netradiční formát 8,5 x 12,3 centimetrů, což je jen taková trochu větší fotografie. Z rubové strany je podlepená zlatou tapetou. Na levé klopě je fotografie „Piettky" s charakteristickou unikátní fasádou odrážející se v hladině okrasného rybníčku v prostoru dnešního parčíku na Piettově náměstí. S amatérsky pojatou půlenou pravou klopou se tehdejší nejmenovaný grafik nijak nepáral. Inu byla jiná doba. Dnes by stručný text slušně zkomponoval na počítači každý školák. Vraťme se ale ke známým tvářím, jejichž jména mnohým vrstevníkům dávno vypadla z paměti. (Všem, kteří mi pomáhali s identifikací děkuji). Pěkně popořadě odleva stojí ve svetru s norským vzorem rozčepýřený Vlasta Šimek vedle donedávna stále čiperné paní Anastázie Hradecké, kterou si pravidelní návštěvníci kina Máj v časech pozdějších pamatují jako obětavou uvaděčku. Vizáží žoviálního buržousta s doutníkem, jakoby vypadlého ze stránek Dikobrazu klame dělník Petr Hýbler, mezi fotbalovými bafuňáři zvaný „velký čaroděj". V nezbytném úřednickém saku a s širokým úsměvem ve tváři pózuje vedoucí provozu Ladislav Kučera. Strejda po jeho levici je podle všech indicií kočí továrních valachů Matoušek Antonín, který pendloval s valníkem na „chlupatej benzín" mezi továrnou a nádražím. Později pracoval jako „škvárař" v dnes již zbourané centrální kotelně na tuhá paliva. Při její výstavbě v roce 1967 byla zničena velká část okrasného parku mezi bývalou vilou rodiny Piette a pobočným závodem tzv. „Beiwerkem". Zcela vzadu vystrkuje bradu mistr z úpravny Jaroslav Chmelař, otec současného stejnojmenného dlouholetého městského zastupitele, dnes již také důchodce. Z dělnice paní Marie Staňkové se později stala sociální pracovnice okresního formátu. Nenápadný prošedivělý pán v brýlích je „cifršpion" Bohumil Kábrt, závodní ekonom. Dnes už si málokdo vzpomene, že v papírně pracoval jako dělník u nádvorní party i tehdejší terminologií „kovozemědělec" z Mladých Buků Vladimír Holomíček st. Původem volyňský Čech se do vlasti svých předků vrátil v řadách Svobodovy armády v roce 1945. Daleko široko nejznámějším nositelem toho jména je přední český fotograf, jeho syn Bohdan. Poslední v řadě stojí Václav Kopecký mladší, ve volném čase zapálený myslivec, jeden ze svobodských smolařů, kteří doplatili na shazování závějí sněhu ze střechy. Sedící, opět zleva. Usměvavá kulaťoučká paní Barbora Plecháčková z domu se současným čp. 551 ve Staré aleji jako kontrapunkt k asketickému Karlu Riegelovi - třetímu v rodové hierarchii Karlů, logicky tátovi vousatého maršovského elegána Karla IV. Černovlasá krasavice ve slušivém kostýmku je paní Andulka Schánělová z nákupního oddělení. S komickým „diktátorským" knírkem se culí do objektivu rodilý Slovák Štefan Novosedlík řečený „Pišta". Jeden z průkopníků svobodského fotbalu patřil jako aktivní pravé křídlo ke staré gardě. Populární bojová hláška skalního fandy, starého mohutného pana Jarolímka - „Pišto, napiš to!"- patřila ke koloritu urputných mačů na hřišti za sokolovnou. Alespoň podle tvrzení pamětníka, letošního osmdesátníka Petra Kvačka. Úslužný pan Josef Nývlt začínal ve Svobodě jako obchodník s vínem, ale po únorovém vítězství pracujících skončil v modrákách v papírně. Proto možná ten strojený trochu nakyslý úsměv. Částečně skrytá za pugétem umělých růží je nenápadná Marie Kopecká, manželka za ní stojícího Václava. A konečně korpulentnější dáma se stříbrem ve vlasech je stará Zálišová (Růžena) když byla ještě docela čupr kočka. Tak je mám zapsány v paměti já. Má-li to někdo z čtenářů jinak, je to jeho problém.

Odznak „Nejlepší pracovník KRPA" použitý na úvod získal v dubnu 1974 vedle řady dalších oceněných například i vařič hadrů ze střediska výroby hadrové pololátky člen Brigády socialistické práce Alexander Kuruc zaměstnaný od 3. června 1969.

In.: Svoboda fórum XXXII. ročník, číslo 853, srpen 2021