Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".
Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.
Doslova školním příkladem budiž ředitel školy Josef Břečka sedící na všech třech uvedených fotografiích uprostřed první řady se staromódním elegantním motýlkem k nepadnoucímu obleku. Ve Svobodě působil od roku 1945 nejen jako ředitel české měšťanské školy, ale také jako funkcionář národního výboru za Československou stranu lidovou. Po únorovém puči v roce 1948 byl mezi prvními tzv. vyakčněn a na jeho místo nastoupil od 3. dubna 1948 pozdější dlouholetý ředitel Miroslav Valenta. Stejný osud postihl i učitele Bedřicha Maška, který se musel vzdát národní správy nad domem čp. 190 a byl vykázán z obce dokonce bez veškerých svršků. Na třetím snímku je Jednoletý učební kurz ze školního roku 1947 / 48, jehož byl Bedřich Mašek až do poúnorových čistek třídním učitelem. Záměna těchto dvou pánů pouze na základě suché litery třídních výkazů je tedy docela pochopitelná. Řadu posluchačů JUK najdete i na předešlé fotografii, kde mě osobně zaujal, kde se vzal, tu se vzal nezapomenutelný mračák učitele Antonína Fialy po pravici pana ředitele, se kterým jsem se setkal po letech i já, jen v jiném městě a v jiné škole. Z fyziky jsem to měl u něj vždycky za pět. Druhý klouček zleva v prostřední řadě je nepochybně Pepa Ditrich. Ten by jistě taky mohl vyprávět. Na posledním obrázku je smíšená třída téměř dospěláků ročníků narození 1932 - 1933 z obcí od Mladých Buků přes Svobodu nad Úpou, Janské Lázně, všechny díly Maršova až po Velkou Úpu a Pec pod Sněžkou. Starousedlíci jistě i po letech poznají Hertu Rennerovou - Hůlkovou, Zdenu Mockovou - Oravcovou, peckou krasavici Madlu Vyskočilovou - Sochorovou, tenkrát jedinou s brýlemi Jaroslavu Mervartovou - Dvořáčkovou, Janu Hrubou - Dreslerovou i Jarmilu Faltejskovou nebo Jitku Musilovou. S pány kluky je to horší. Zcela bezpečně ten úplně poslední nejvyšší vzadu je budoucí stavební inženýr Václav Jiránek a před ním rošťák a zakladatel rošťácké dynastie Láďa Šírlo. Často je až s podivem, jak snadné je zapomenout jména spolužáků i některých kantorů. To se ovšem netýká výrazného zjevu oblíbeného učitele a prvního poválečného správce školy Karla Komárka, který sedí na úvodní fotografii jako první z vyučujících zleva. Od prvopočátku byl funkcionářem místní správní komise, bohužel za nesprávnou stranu - Československou sociální demokracii. Po únorovém převratu byl spolu s kolegy Břečkou, Maškem a Dagmar Kubátovou velice akčním akčním výborem Národní fronty vyloučen ze zaměstnání a prakticky i z bydliště. Učitelka Kubátová byla přeložena na školu ve Rtyni v Podkrkonoší a v roce 1952 se údajně chtěla do Svobody vrátit, jenže soudruzi z akčního výboru nezapomněli. Dlouho jsem byl přesvědčen, že je to podle několika indicií ta černovláska v nepřehlédnutelných květovaných šatech. Ale i v tomto případě se výpovědi pamětníků shodovaly pouze 50 :50. Když si mnozí z tehdejších svobodských školáků pamatujících únor 1948 v listopadu 1989 notovali spolu se svými dětmi nebo vnuky píseň Jiřího Dědečka - Už jde rudoch od válu - určitě netušili, že to bude trvat dalších 32 let.
P. S.
Já nic nevím - já jsem novinář! (Gilbert Keith Chesterton)
Pokud si pečliví čtenáři novin „Svoboda fórum" vzpomenou na publikované fotografie v jiné souvislosti a s jinými jmény pak nechť lají na nedostatek autentických archiválií a především na děravou paměť paměťníků. Málokdy najdu aspoň dva, kteří by se na nějaké konkrétní události nebo jméně zúčastněných stoprocentně shodli. Na svou obhajobu podotýkám skromně, že jsem jen pozdější naplavenina a musím věřit všemu, co nemohu argumentačně vyvrátit. Přesto se snažím na základě logických úvah, drobných indícií eventuelně nových objevů znovu podsouvat čtenářům na oči staré příběhy v novém podání s nadějí, že snad někdy z veřejné diskuze vypluje na světlo aspoň zrníčko objektivní historické pravdy. Bez ohlasu je taková práce jen na příslovečné dvě věci. Za mých mladých let to v jednom známém vtipu výstižně komentoval jistý Dežo: „Érem taký robota! Zoberem aktouku a idzem Jáchymou!"
Tentokrát mi pomocí kouzelného sluchátka nenapovídali Mach a Šebestová, ale bývalí žáci první třídy z roku 1947 Petr Kvaček a Vlasta Kvochová - Němečková. Děkuji.
In.: Svoboda fórum XXXII. ročník / číslo 856 / listopad 2021
