Freiheit

Snad, že se zajímavý korespondenční lístek z konce 19. století ocitl na jedné z nejnavštěvovanějších internetových aukčních stránek v nevhodný čas kolem vánočních svátků, nebo už zmlsaným sběratelům regionálních památek ani do očí bijící jméno vysloužilého rytmistra jezdectva Hugo Wiharda není dost hóch neboli nóbl - prostě nebyl zájem. V takovém případě nejmenší (rozuměj nabídka) bere. Adresátem lístku sice není slovutný pozemkový vlastník osobně, ale důchodní správa panství Vlčice, toho času v jeho majetkovém držení. Ani strohé účetnické sdělení o ročním vyúčtování úrokových kupónů německého tělocvičného spolku Svoboda - Maršov není nic, co by lovcům kuriozit rvalo osrdí. Důležité jsou souvislosti.

Jak jinak začít, než tradičně od Adama. Prapředek rodu žijícího po několik generací v někdejším slezském Liebau, dnes Lubawce v Polsku, coby kusem uhlí ze Žacléře snad i dohodil, připutoval přes Křešovské cisterciácké klášterní panství odkudsi ze západu. Jmenoval se opravdu Adam Wihard (1659 - 1744). Jeho jediný syn sice vystudoval práva, ale uchytil se jako obchodník s vínem. Nakonec založil velkoobchod s lněnou přízí. Jeden z jeho potomků Hugo Dionysius Wihard, zakladatel lnářské firmy „H. & F. Wihard AG", kterou vlastnil s bratrem Friedrichem, krátce též majitelem panství v dnešním Rudníku , se narodil v Liebau i/Schl. 9. října 1816 do rodiny obchodníka s plátnem Franze Antona Wiharda (1771 - 1841) a jeho ženy Marie rozené Linke (1786 - 1853) z dnešní městské části Ulanowice. Také Hugo se zaháčkoval v kraji pod Černou horou když koupil v roce 1868 za 405 tisíc 500 zlatých z pozůstalosti po Eduardu Josefovi Theerovi ze Silbersteinu od Nadačního fondu university ve Vídni a v Praze vlčické panství včetně Janských Lázní. Lázeňské městečko však podle předběžné dohody obratem prodal svému tchánovi továrníku Stefanovi z Hostinného s jehož dcerou Marií Dorotheou žil v manželském svazku od 14. října 1845. Dlouholetý člen městského zastupitelstva zastávající i úřad starosty, poslanec parlamentu provincie a jednu dekádu předseda Obchodní komory v Kamenné Hoře s titulem komerčního rady zemřel 28. července 1887. Za čtyřicetileté věrné služby byl posmrtně jmenován čestným občanem rodného města Liebau. Dynastické žezlo firmy čítající několik tkalcoven lněné příze převzal i s tradičním názvem jeho syn Hugo Wihard mladší (14. června 1852 - 10. ledna 1915). Rytmistr jízdy ve výslužbě, nositel pruského Řádu červené orlice 4. třídy, rytíř rakouského Řádu železné koruny, komandér ruského Řádu sv. Jiří a dalších vysokých vyznamenání odešel jako poslední mužský potomek šesté generace rodu Wihardů. Maně mně napadá sarkastický epigram klasika malostranských povídek Jana Nerudy „Rod jeho celé věky rost´, měl tedy zdatných mužů dost, však byl to - samý "předek". To spravit chce pan Mladek a být svých předků zadek". Což je ale tak trochu „mimo mísu" protože v adrese poštovního lístku zmiňovaný majitel velkostatku Vlčice, svázaného historicky s hornickým městečkem Svobodou téměř pupeční šňůrou měl tři dcery - Helenu, Gertrudu a Hertu. Co jméno, to zajímavý příběh, že by ani několik čísel SF nestačilo. Ale ani z ušmudlané celiny se nedá věštit jako z křišťálové koule. Zajímavostí i tak nabízí dost a dost. Nelze vynechat, že Hugo Wihard mladší byl dlouholetým předsedou místní skupiny Krkonošského spolku ve Vlčicích a spolu s ostatními členy rodiny i štědrým mecenášem spolkových aktivit. O kulturním založení majitele vlčického zámečku svědčí i taková drobnost jako zachovalé exlibris ze zámecké knihovny s jedním z mála vyobrazení návrhu „mluvícího" znaku. Nebo vitrážové okno ve vlčickém kostele s portrétem jeho zesnulé manželky jako svaté Heleny. Na dochovaném koresponďáku je kromě pěkného čitelného jednokruhového razítka odesílací pošty ve Svobodě nad Úpou s německým textem Freiheit a datem 22. srpna 1898 na adresní straně i méně čitelný otisk přijímací pošty ve Vlčicích. Podpis další zajímavé osobnosti je na jinak celkem strohé rubní straně s razítkem německého tělocvičného spolku Svoboda - Maršov. Odesilatel vrchní ouřada papírenské firmy Piette Alexander Josef Mandl také nebyl jen tak někdo. Narodil se 6. ledna 1838 ve Štýrském Hradci v Rakousku a po sňatku s Terezou z rakouské šlechtické rodiny Müller von Strömenfeld pocházející z podunajského města Stockerau v Dolních Rakousích, dnešními měřítky kousek od Vídně, překládaného kdysi nehezky česky jako Štokrava s rodopisnými daty 17. prosince 1850, žili od roku 1882 v Maršově I. v čísle 82. Předpokládám, že je to stále tentýž dům se stejným číslem na Pietteho náměstí ve Svobodě nad Úpou - Maršově. Doufám, že do zmatečného číslování domů v Úpském údolí vnese již brzy trochu světla slibně se rozjíždějící projekt Archa Krkonoš. Trochu předběhnu a dokud se to ještě může zveřejním i data úmrtí obou manželů. Paní Mandlová (neplést prosím s filmovou star Adinou) matka čtyř dcer zemřela relativně mladá v Maršově I. 16. března 1903. Její muž Alexander 25. června 1909. Ačkoliv se hlásil k židovské konfesi jsou oba pochováni v rozpadající se hrobce u horní zdi svobodského katolického hřbitova. Všeobecně veřejně činný Alexander Mandl měl zejména lví podíl na výstavbě nové moderní tělocvičny ve Svobodě nad Úpou na samém konci 19. století. Sotva dostavěný sportovní stánek pokřtila největší povodeň století v červenci roku 1897. Naštěstí bez vážnějších následků. Podrobně se o peripetiích kolem postavení moderní budovy tělocvičny podle návrhu vídeňského architekta Franze Lanterbacha rozepsal nadučitel Josef Demuth z Maršova I. v až donedávna vysoce ceněné vlastivědě trutnovského okresu „Trautenauer Bezirks-Kunde" z roku 1901, překonané alespoň částečně nejnovější publikací „Svoboda nad Úpou - nahlédnutí do historie města pod zlatými Rýchorami".

In.: Svoboda fórum XXXIII. ročník / číslo 858 / únor 2022