Freiheit

Kdo nemá rád zvířata, nepochopí. Kdo nikdy neměl pejska, neuvěří. Nemíním adorovat současnou až nezdravou „čoklománii", kdy má nejen pes, ale i řada jiných domácích mazlíčků včetně těch hodně exotických v rodinné hierarchii výsadní postavení. Páníčci, kteří ztratili soudnost, dokážou uvěznit v panelákové garsonce v desátém patře naprosto nevhodná plemena jako je třeba bernský salašnický pes nebo německá doga. O nechvalně proslulých nelegálních množírnách se ani nemíním zmiňovat. V současné době je prý v České republice podle kvalifikovaného odhadu 2,2 milionu psů. Za mého dětství na vesnici také patřil nějaký chlupatý hlídač ke každému hospodářství a leckterý Azor, Šotek nebo Alík byl samozřejmou a nedílnou součástí klukovské party. Jen bylo všechno tak nějak v souladu se zdravým rozumem a odvěkými zákony přírody. Naší rodinou prošla pěkná řádka psů různých plemen a na kom jiném tedy demonstrovat soužití s tvorem, který má svého pána radši než sebe? Je čas prázdnin a dovolených tak budu tentokrát trochu víc osobní než jindy. Vlastně hodně osobní. I když podobné zážitky má nejspíš každý a historky o psích kusech čtyřnohých kamarádů smutné i veselé by dokázal sypat z rukávu. Kdo ne ani netuší, oč byl v životě ochuzen. Na začátku prehistorie je tátova první fotka s bílým psíkem, i když to je nejspíš ateliérová rekvizita. A nelze pominout ani prázdninová rozšíření smečky o dědova možná trpasličího pinče, možná pražského krysaříka alias ratlíka Šotka. První z opravdu rodinných psů si vybral naši familii Walda. Černobílý hladkosrstý podvraťák, pouliční směs neurčitého věku, pravděpodobně válečné dítě jako já, díky kterému po letech s falešným hogo fogo jménem Waldemar von Gasthaus vstoupil z novinových článků a autobiografické knížky Antipády i do čítanek. Sice jen do Čítanky východních Krkonoš vydané Střediskem ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově, zato vyšlé už nejméně ve čtvrtém vydání. Táta obdivoval plemeno německý ovčák a tak při nejbližší příležitosti ještě na podzim roku 1945 přivezl Burgu. Údajně snad prý měla kdysi v jakýchsi papírech jméno Walburga von Königinhof, ale ty nikdo nikdy neviděl. Původně ji majitelé v uniformách měli zneužívat k hlídání vězňů, tak byla poměrně ostrá. Několik prvních dnů ji táta podával žrádlo do kotce vidlemi. Každá hrana se však časem obrousí a pobyt v hospodském lokále mezi lidmi z ní udělal docela mírumilovné stvoření. Jen na opálené tváře byla vysazená. Závozník Šándor z Pardubických mlýnů a pekáren se v její přítomnosti piva nenapil. Její následovnice, netypicky světle zbarvená a přirozeně inteligentní Burga II. byla v naší fantazii logicky Walburga von Burkersdorf, což je německý název Stříteže kde jsme tehdy bydleli. K ní přibyl Honza, černý rošťák, tulák a neposlucha, který se zklidnil až po přestěhování do ruchu Mladých Buků. V řadě ovčáků následovali Pluto a Bojar. Ti měli vzhledem k blízkosti frekventované silnice poměrně krátký život. Další byla Arka, miláček našich dětí. Ta jediná měla školy. Několik týdnů strávila výcvikem u jistého policejního psovoda ve výslužbě v Káraném u Prahy. Chybělo jí ale pravidelné opakování, takže na tom v pozdním věku byla asi jako já s ruštinou nebo můj synáček s těsnopisem. Lákadlem k návštěvám u babičky byl také Šarik. Diblík připomínající hodně vzdáleně barvou i postavou Jack Russel teriéra neměl vůbec nic společného s psím hrdinou z jednadvacetidílného polského seriálu Čtyři z tanku a pes vysílaného českou televizí počátkem sedmdesátých let. Jen to populární jméno.

Až potud to byli vlastně psi rodičů. A ne každý měl štěstí být zvěčněn na fotografii. Teprve šokující dáreček pod stromeček o prvních Vánocích v novém domě od Ježíška Pepy Šurana v roce 1972 byl údajně pro děti rodiny, jejímž jsem byl přednostou. Sotva odstavené nadpočetné štěňátko bez dokladů z Šuranovic chovné stanice velšteriérů, čiperných loveckých psíků - norníků dostalo symbolické jméno Diana s neoficiálním přídomkem von Marschendorf. Jak je téměř pravidlem, děti nová hračka brzy omrzela. Já jsem získal nezištného parťáka na houby a něco jsme se při tom vzájemně i naučili. Pokračovatelkou rodinné tradice je princezna, která pozvedla kynologické žezlo na vyšší level. Naši hru na psí šlechtu s pseudotituly zlegalizovala chovem opravdových psích aristokratů s průkazem původu a sáhodlouhým rodokmenem. Jen naši dosavadní rádoby urozenost postavila na hlavu. Všechny její ušlechtilé slečny užívají obyčejná plebejská jména Fanča, Týna, Kali a Rozára. Fanča byla rhodéský ridgeback plným jménem Caya Ann z Valdštejnských lip z vyhlášené jičínské chovatelské stanice. Stejný původ má i Týna, dokonce stejnou matku. Proto má v dokladech Fantine Ann z Valdštejnských lip. Obě nevlastní sestry kdysi závodně běhaly a diplomů, pohárů i medailí mají plnou polici. Apokalypsa Divine Tartuga, familiárně Kali je přímo ztělesněním svého prvního jména. Je to čokoládově hnědý louisianský leopardí pes na první pohled budící hrůzu. Při vítání se šklebí s hubou od ucha k uchu a miluje jakoukoliv práci. Cvičí zejména označování pachových stop a vyhledávání lidí v sutinách při živelných katastrofách. No a benjamínek smečky Rozára, ač Slovenka se jmenuje Kayleigh Aguzannis jako nějaký tasmánský čert, kterého občas připomíná. Je to totiž trialák, pracovní linie labradorského retrívra, černá jako uhel. O těch posledních čtyřech mohu zodpovědně tvrdit, že takový psí život by si přál ledaskdo z lidí. Na příběhu několika psů se odráží i historie jedné rodiny. Že je to zrovna ta naše není podstatné. Kdo má doma čtyřnohého přítele jistě mi dá za pravdu, že se psem je život bohatší.

In.: Svoboda fórum XXXIII. ročník / číslo 846 / srpen 2022

Poslední článek, který má pravidelná první čtenářka ještě viděla.