Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.
Jenže dům v Lázeňské ulici číslo 199 hned vedle novostavby centra ALZHEIMER HOME (to je náhodička) byl podle městské kroniky údajně dokončen ke konci roku 1930. Dodnes čitelný letopočet 1926 na jednom z trámů důvtipného krovu může být tesařský záznam tak zvané „glajchy" nebo i počátku stavby. Každopádně je to do kolaudace i na tehdejší poměry dost daleko. Až do té doby totiž bydleli Kneitschelovi v čp. 62 v Hedvičině aleji (dnes Stará alej čp. 462) který byl napsán na Václava Kneitschela *1873, dělníka z Roederovy papírny v Maršově a jeho ženu. Ovšem dílnu měl Heinrich nejspíš u svého společníka Augsta, souseda přes ulici v domě číslo 146 (dnes 546). Podle roku narození mohli být Wenzel a Heinrich bratři. Jméno Kneitschel není ve Svobodě úplně neznámé. Jistý Augustin ročník 1805, domácí tkadlec s rodinou, bydlel podle soupisu farníků Vlčického panství v dnes již neexistujícím domku s čp. 82 vedle pobočného závodu papírny firmy Piette naproti Sokolovně už v roce 1843. Jeho syn Josef - a to ví opravdu málokdo - byl v době prusko - rakouské válečné šarvátky v roce 1866 vězněn Prušáky tři měsíce v Hlohově. Čestné občanství města Svobody nad Úpou ale servilní místní papaláši přiklepli v této souvislosti pouze trutnovskému starostovi JUDr. Hieronymu Rothovi. Je-li to jen shoda jmen nebo byli zmínění Kneitschelové nějak příbuzní, se dá z křesla pouze s pomocí strýčka Google těžko dohledat. Ani to není nijak podstatné. Stejně jako nepátrám, ve které generační větvi rodokmenu se sešli moji předci s předky současného majitele domu, jmenovce (to je náhodička) Karla. „In medias res" říkával s oblibou jediný můj učitel dějepisu s klasickým vzděláním, později dlouholetý trutnovský kronikář „Toníček" Just. Takže „k věci" - ono to ani o taxislužbě moc nebude. Jen se mi ta laciná slovní hříčka líbila. I když ani „nájemné auto" se v nabídce, díky všeobecně známým technickým termínům, kterým každý motorista jistě rozumí, určitě neztratí. Je vytištěno tučně. Navíc samostatnou cedulku našel každý zákazník autodílny hned u vstupních dveří. Pokud by se někdo domníval, že prostý provinční řemeslníček z podhůří pohraničních hor plácne na reklamní leták libovolnou siluetu nějakého auťáku je na omylu. Luxusní vozy tohoto typu většiny světových výrobců si byly navzájem dost podobné. Podle všech indicií jde však nejspíš o to nejlepší z produkce té doby, slavnou Hispano Suiza H6, kterou asi ve stokusové sérii vyráběla v licenci plzeňská Škodovka v letech 1924 - 1929. Byla to přepychová limuzína v ceně údajně pěti typových rodinných domků. Vozil se v ní se značkou Škoda Hispano Suiza mimo jiné i president Osvoboditel „tatíček" Masaryk. Jen o panu mistrovi - místním rodákovi narozeném 4. října 1882 - není vlastně co napsat, kromě kousnutí do kyselého jablka. Bez ohledu na relativně pokročilý věk 64 let ho vítězstvím nad fašistickým Německem opojení noví osídlenci „vyšupačili" přes sběrný tábor v Kalné Vodě 5. října 1946 transportem o počtu 1201 osob číslo XXIII. ve vagonu 31 přes příhraniční nádraží Fürth im Wald do cílové bavorské stanice Regensburg v americké zóně poražené Třetí říše. A spolu s ním i o dvanáct let mladší manželku Albínu (*4. března 1894 v Huntířově u Dvora Králové nad Labem) a stejnojmenného synáčka narozeného v srpnu 1915 ve Svobodě, rovněž automechanika. Nedoloženě snad měli patřit k antifašistům, kteří o vystěhování požádali „dobrovolně". Podle seznamu obsazených živností k 20. září téhož roku už v dílně vládl národní správce z nedaleké Úpice Karel Čapek. (Pozor! Nezaměňovat se známým spisovatelem, to by si nezasloužil. Ten literát, samozřejmě). Ten se ze zavedené dílny dlouho netěšil. Poté co mu ji soudruzi spolustraníci po únoru sebrali pro nově zřízenou Strojní traktorovou stanici, jezdil jako „panský kočí" s autem u různých firem a působil rozruch v ulicích Svobody nad Úpou s korábem Tatra 603. Soukromě vyučoval jízdu adepty autoškoly. Několik generací dnes už značně odrostlých školáků si možná ještě vzpomene na drobného rtuťovitého školníka Krajníka a jeho mohutnou partnerku Hanu. My její vrstevníci, a je nás čím dál míň, si ji pamatujeme, jak ve svazácké košili hrdě drandí městem na traktoru z STS. Současné genderové aktivistky by její průkopnictví jistě ocenily. (Laskavý čtenář promine, když udělám malou odbočku. Již mnohokrát jsem vyzýval, žádal, loudil i prosil spoluobčany o zapůjčení zajímavých rodinných fotografií, dokud ještě existují. Je to nedílná součást paměti národa. Po současnících s jejich virtuálními úložišti a tisíci snímků v mobilech nebo v počítači zbude pro budoucí badatele s odpuštěním anonymní „prd a vořech". Při dnešních možnostech lze fotky takřka na počkání ofotit a okamžitě vrátit. Ani „Střípky" nelze neustále vařit z vody a kolem dokola publikovat stejné obrázky. Ilustrační kopie z tiskovin a dobových pohlednic autentickou, byť i třeba amatérskou a nedokonalou fotku nikdy nenahradí. Howgh, konec kázání). Později přešel dům podle momentálních údajů na webu „Archa Krkonoš" do majetku podniku Lesostavby a obytná budova byla upravena na dva služební byty. V jednom bydleli Švehlíkovi. Stále usměvavý pomenší růžolící pan Švehlík s brýlemi téměř jako trampská ikona Honza Vyčítal, jak by se eufemisticky také daly nazvat skla připomínající dna od pivních lahví, měl, pokud vím, dvě dcery. Jak už to bývá, jedna byla podobná mamince, druhá tatínkovi. Když v roce 1957 odstartoval ze sovětského kosmodromu Bajkonur první Sputnik, přišly pohotově na maškarní ples do Sokolovny obě štíhlé jako proutek v naprosto stejných kostýmech vesmírné družice, takže ani nevím, se kterou jsem ten večer ve vší počestnosti protancoval. Možná s oběma. Před odmaskováním věrny svému převleku frnkly a pak už jsme se jen míjeli každý na vlastní oběžné dráze. Od malého zpestření zpátky k tomu baráku. I po opravách, přestavbách a rekonstrukcích nese vzorně udržovaná stavba čitelný rukopis místních architektů znalých terénu i povětrnostních podmínek. V před lety objevené bedně z archivu plodné místní architektonické projekční kanceláře Fischer & Hollmann plány domu čp 199 nejsou. Ani autorství téměř souseda přes Janský potok Ing. Franze Fimmla nelze doložit. Ale nerad bych se mýlil. Zejména když právě on ve stejné době (1927) použil vizuálně podobný válcový tvar hřebenové střechy pro kostel sv. Josefa v sousedním Maršově I. Totožné střechy má i několik dalších zdejších vilek projektovaných ve dvacátých letech minulého století. Namátkou čísla 187, 192, 196 a 198. I na méně používaném současném pohledu na kdysi zadní trakt svobodského čp 199 včetně jednopodlažní dílny s válcovým zastřešením má budova stále celkem moderní „šmrnc".
In.: Svoboda fórum XXXIII. ročník/číslo866 / říjen 2022
