Freiheit

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.

 Jeho vzhled se udržel až do poloviny 19. století. V souladu s heraldickými zvyklostmi byla na pravé, významnější polovině podélně děleného štítu půlka černého císařského orla ve zlatém poli. Pole z pohledu štítonoše levé, přijalo červenou barvu z rodového erbu Zilvárů z Břecštejna, v té době majitelů vlčického panství, k němuž Svoboda náležela nepřetržitě, až do reformy v roce 1848. Starodávný hornický symbol, zkřížené želízko a mlátek a zlaté srnčí paroží,  jsou t. zv. mluvícím znamením. Přihlédneme - li k prvnímu oficiálnímu názvu osady „Pergfreiheit unterm Güldenen Rehorn", téměř doslovným /Horní (rozuměj hornická) Svoboda pod zlatými Rýchorami/. Podle jedné z hypotéz, lze původní německý název Rýchor - Rehhorn - překládat jako srnčí vrch i jako srnčí paroží. Čtyři výsady na každé lodyze bývají někdy vykládány jako osm základních hornických privilegií. Současné vzájemné přehození obou polovin městského znaku vzniklo pravděpodobně chybou při neheraldickém popisování. Naopak přehnaný heraldický purismus vedl nejspíš k příčnému dělení červeného pole s odůvodněním, že dvě znamení v jednom poli být nemohou. Dnešní podoba znaku, známá z průčelí několika veřejných budov i oficiálních tiskovin města, je z pohledu diváka svisle polcený štít v jehož pravém zlatém poli je polovina doprava hledící černé orlice se zlatou zbrojí /zobákem a drápy/ a červeným jazykem. Levá polovina je příčně dělena. V horní čtvrtině jsou zkřížená hornická kladiva černé barvy se zlatými násadami, mlátek doprava navrch, v červeném poli. Spodní čtvrtina je zelená se zlatým parožím o čtyřech špicích na každém parohu. Přes své jednoznačně znějící jméno byla Svoboda městem poddanským a vzdor podílům na zlatých dolech, relativně chudým. Fristuňky pro jednotlivá těžařstva - jakési primitivní akciové společnosti - měly obvykle desetiletou platnost. Přinášely však městu řadu výhod i přesto, že obec vlastnila většinou méně než třetinový počet podílů na těžbě /t. zv. kukusů/. Téměř dvě třetiny držel obvykle majitel panství. Zbylé jednotlivé podíly si mohli zakoupit panští úředníci nebo významní a majetní měšťané. První privilegia zaručovala kverkům, jak se jednotlivá společenstva podílníků v dobové terminologii nazývala, odpuštění desátků z těžby a bezplatný odběr dřeva z královských trutnovských lesů pro důlní účely s tím, že z každého prodaného lotu zlata bude odveden jeden bílý groš královské komoře za účelem evidence. Královské mincovně se zpočátku povinně odvádělo pouze stříbro, později i zlato. Privilegia zároveň povolovala stavět domy, mlýny, stoupy a tavírny. Horní města osvobozovala od placení mýta, povolovala usazování řemeslníků a zřizování cechů, vybírání vlastních poplatků a volný obchod. Nevyužito zůstalo pouze povolení obehnat se hradbami. Hornické výsady potvrdil i Maxmilian II. a Rudolf II., který 18. října 1580 povýšil Svobodu na město. S tím úzce souviselo důležité právo tržní, zvyšující význam lokality i pro širší okolí. Dva výroční jarmarky, vavřinecký a adventní, rozšířil na čtyři František II. výnosem z 23. dubna 1827. Týdenní trhy ve středu a v sobotu, opětně potvrzené marienburgským vévodou Jakubem Weiherem, majitelem panství 28. dubna 1653, zanikly teprve v roce 1810 pro naprostou nerentabilitu. Do obecní pokladny přispíval i volný obchod se solí a vínem; rovněž tak mýtné, vybírané na jednom z mála mostů přes Úpu. Královské výhody znamenaly tudíž pro horské městečko s rozvinutým obchodem a řemesly víc, než nejistý výnos z dolů. Tak si lze vysvětlit i vyřízení žádosti svobodských těžařů Ferdinandem III. ke konci třicetileté války 16. března 1648. Podle vlčického urbáře, bylo město v té době osvobozeno i od roboty a daní. Přestože koncem 80. let 17. století pracovali v dolech nejspíš v zájmu zachování privilegií už jen dva horníci, získal dědic nového majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberga potvrzení statutu Ferdinanda III. 19. května 1687 i od Leopolda I. Další potvrzení hornických práv pro Svobodu nad Úpou Josefem II. 10. února 1784 a Františkem II. 30. dubna 1793 dávno po definitivním ukončení těžby, jsou už jen ryze spekulativní. Josef II. dokonce Svobodu a okolí v září 1779 osobně navštívil, takže byl s místními nuznými poměry jistě obeznámen. Ve vytoužený ráj zlatokopů se mohla Svoboda přece jen jednou změnit, byť jen na jednu noc v plesové sezóně prvního poválečného roku 1946. Ráz maškarního karnevalu, navržený Národní tělovýchovnou jednotou, se však zdál zastupitelům v té době krajně nevhodný. To už však je jen kronikářská perlička.

In: Radko Tásler a kolektiv - Těžba zlata v okolí Svobody nad Úpou (2003)