Za mého mládí by znělo z rozhlasového vysílání o stavu vody na českých tocích obvyklé: Výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Teď máme úterý 13. prosince 2022. Sněhová pokrývka souvislá, na teploměru - 15°C (pocitově 25) v ruce lopata a pod kulichem hříšně velikášské myšlenky. Nebuď srab a vytáhni ten mobil z kapsy. Technika jak známo pokročila. I telefon dokáže ošálit oko téměř věrným zachycením skutečnosti. Zmáčknout čudlík fotoaparátu dokáže každé batole. Nemluvě o tom, že velcí duchové fotografie nemuseli ani zvednout tělo od okna v obýváku a dokázali vykouzlit zázraky. Vzpomeňme jen slavné okno ateliéru klasika Josefa Sudka, který to zmáknul s předpotopní dřevěnou kamerou dokonce s jednou rukou. Nebo obyčejné okno trutnovského bytu nedávno zesnulého zamlklého přítele Mistra Jiřího Havla s téměř každodenní dávkou snímků s úchvatnými pohledy na proměnlivé panorama Krkonoš.
Nemám ji rád, přestože je krásná
Sníh v ostrém ranním slunci by prý ale podle mínění znalců fotil jenom blbec. To ráno bylo přímo vyzývavé, jako jedinečná šance - jeden se našel. Tak jsem to zkřehlýma rukama několikrát odvážně zmáčknul. Při pohledu na display mi rychle upadla křídla a žuchnul jsem zpátky na zem. Každý soudný švec se má držet svého kopyta. Čeho se má ale držet neumětel s oběma rukama levýma, který neumí nic pořádně? Tedy skoro nic. Na chvástání se jsem byl vždycky přímo okresní přeborník. Fotky zdaleka neposkytují ten zážitek jako pohled na vlastní oči. Ale na moulu, který zimu nemiluje...
Nepublikováno