Freiheit

Je to marný, je to marný, je to marný - parafrázoval by nejspíš našinec zlidovělou hláškou z českého filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje". Funerální památky patřící k těm nejposlednějším věcem člověka, ke kterým známým citátem směřuji, jsou ale také cenný studijní materiál pro badatele. Nadcházející jaro uprostřed masopustního veselí není zrovna nejvhodnější čas na „dušičkové" téma, jenže se zubatou tetkou za zády si už člověk nemůže moc vybírat. Zejména když od nálezu několika svitků přeschlého a škůdci poničeného papíru při rekonstrukci jedné staré svobodské půdy uplynulo drahně promarněných let. Lidé si z nepochopitelných důvodů schovávají ledacos. Tak proč ne parte zemřelých sousedů? Ale proč zrovna ke komínu na půdu, to je záhada. Jenže od dvacátých let minulého století, kdy většina z těch nebožtíků odešla na onen svět, uběhla dlouhá doba plná dějinných zvratů... I já, když mi mladý nálezce zaprášený balíček „nezištně" věnoval, jsem uvažoval podle oblíbených semaforských not:     „.... snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam kam patří, za rok, za dva, nebo za tři budu rád, že je mám!"

Jó, za rok, za dva! Ani za dvacet, ani za třicet. Podle Českého statistického úřadu nejvíc lidí umírá v únoru, takže ten čas zabývat se starým nálezem asi nadešel. Parte ve svitku jsou v různém stupni poničení. Stále ještě čitelných je všech devět. Devět jmen, devět zajímavých osudů, historie devíti rodin a devíti starobylých měšťanských domů. Ve spojení se záznamy v matrikách, sčítacích operátech, adresářích či katastrálních mapách včetně návštěvy místního hřbitova by se jistě nashromáždilo materiálu na román. První, co z nepatrného vzorku bije do očí je skutečnost, že ani jeden z nebožtíků se podle doplněných údajů nenarodil ve Svobodě. Čistě technicky se v současné době zaobírá podobnou problematikou záslužná nezisková instituce Paměť Krkonoš. Výsledky její mravenčí statistické práce jsou všem badatelům průběžně k dispozici na webu https://archakrkonos.cz/ . Doufám, že „kolegové" nebudou považovat publikování hodně nezvyklých archiválií za příslovečnou hozenou rukavici, ale za přátelskou nabídku zlomku dat do skládané velkolepé mozaiky. Poučen zkušeností bych se do toho ponořit sám neodvážil. Už jen ty lajdácké zápisy jmen i dat. Odchylky od běžného pravopisu, slangové výrazy, domácké zdrobněliny, přeslechy, „překlepy" včetně několikanásobného přečíslování domů - páni faráři, rychtáři, sčítací komisaři, matrikáři, kronikáři, archiváři ráčejí prominout - ale pokud nejsou úmyslní lháři, pak to mnohdy působí jako by zápisy psali slepí a hluší ignoranti bez úcty k budoucím generacím badatelů. Přistihnout je in flagranti, to by se to krákalo za licousy. Přes propast věků a s pokorou jim musí být člověk vděčný a srovnávat, dedukovat, někdy i domýšlet, fabulovat a hledat, hledat, hledat. Byť mnohdy s výsledkem nejistým. Historie je v podstatě bez záruky. Lépe než geniální český myslitel Jára Cimrman se to definovat nedá: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková jaká bude".

Nepublikováno