Freiheit

Abych si to trochu vyžehlil tam nahoře u někdejšího majitele svobodské strojírny Václava Schneidera prezentovaného v chystaném článku, který teprve čeká na zveřejnění především jako výrobce bruslí a sportovních potřeb, vracím se několika slovy k artiklu, se kterým začínal. Když jako šestadvacetiletý podnikatelský holobrádek ve Svobodě nad Úpou v roce 1893 založil strojírenskou dílnu a umělecké zámečnictví, byly jedním z největších výrobních taháků pro místní dychtivé a pracovité hospodyňky právě žehličky. Lze předpokládat, že ve své slévárně vyráběl všechny tři základní typy tehdy užívaných cihliček, jak se těžkým pomůckám na žehlení látek také říkalo. Žehlení bývala docela dřina proti současnému piglování s elektrickou napařovačkou. Někdy i dost nebezpečná. Snad proto se mu chlapi dodnes vyhýbají. A upřímně řečeno, na poličku by si zase barevnou bakelitovou Philipsku, Rowentu nebo Etu nejspíš nikdo nevystavil, i kdyby to nakrásně byl poslední výkřik módy s parním generátorem. Kouzlo těch oblýskaných kusů železa, mnohdy bohatě zdobeného tkví jen a jen v nostalgii po starých zašlých časech.

Historické žehličky, které ostatně nejsou v lidských dějinách žádnou novinkou - princip využívající zahřátého předmětu k hlazení prádla znali údajně již staří Číňané před naším letopočtem - se masově rozšířily až v 17. století. Do té doby byly výsadou vyšších vrstev a vyráběly se kusově. Běžně se užívaly zmíněné tři druhy. Těžkotonážní celokovová žehlička se skosenou špicí ohřívaná zprvu v ohni, později na plátových kamnech. Několikahodinový tělocvik s tímhle monstrem by spolehlivě vyhnal myšlenky na návštěvu fitcentra z hlavy i současným kulturistkám. Nebo objemná otevírací krabice na dřevěné uhlí s větracími dymníky, kterou bylo třeba každou chvíli rozpumpovat, aby doutnající uhlíky zase ožily. A být neustále ve střehu před nechtěným zapálením pracoviště. Mírnou úlevu přinesly duté schránky, do kterých se vkládalo nahřáté vyměnitelné jádro. Ty měl svobodský výrobce v nabídkovém katalogu ještě před druhou světovou válkou. Bez ohledu na to, že nejoblíbenější a nejrozšířenější americkou žehličku našich maminek a babiček s odnímatelnou rukojetí užívanou dlouho přes polovinu minulého století si Američanka Mary Florence Pottová nechala patentovat už v roce 1871, prakticky ve stejné době, kdy přijel do Svobody první vlak. Její krajan Henry W. Seeley záhy nato v roce 1882 uvedl na trh první elektrickou žehličku. Ale to už je docela jiná kategorie. Těžká plno hmotná žehlička o váze několika kilogramů na titulním obrázku chybí. Jednak by poličku nejspíš utrhla a navíc ji ze mě už před půl stoletím vymámil zedník pomáhající nám při stavbě domu. I obě „americké žehličky" používané většinou ve dvojici s jedním držadlem (jedno těleso žehlilo, druhé se hřálo na kamnech) užívané ke konci při voskování lyží parafinem (a neculte se tak blbě, to já všecko pamatuju) kamsi zmizely. Jinak je všech pět vystavených kousků plně funkčních včetně té malé krajkářské i miniaturní hračky pro malé švadlenky Madlenky. I nezbytný stojánek pod rozpálenou žehličku slouží už jen jako závěsná dekorace.

Nepublikováno