Freiheit

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala." Vyřvával Hrabalův hlučný strýc Pepin v nezapomenutelném podání Jaromíra Hanzlíka v euforii po společném zdolání továrního komína dalešického pivovaru s půvabnou Magdou Vášáryovou z dnes již kultovního Menzelova filmu Postřižiny. Budovatelé pětiletek nebyli žádní troškaři a tak si z výletů s Čedokem za hranice všedních dnů do zotavoven ROH na hřebenech východních Krkonoš - hor patřících toho času pracujícím - přiváželi častokrát přímo opravdického medvěda brtníka. No vážně, nekecám! Na úvodní fotografii například pózují s postrachem turistů dva náhodní odboráři vybavení na vycházku svačinovým balíčkem z rekreačního turnusu ROH od 13. do 20. května 1962 před zotavovnou „Horský dvůr" v Janských Lázních. Statný huňáč medvěd hnědý, latinsky Ursus arctos se už tolikrát producíroval jako hvězdný protagonista, současným slovníkem megastar, mými články publikovanými jinde, že mám nutkavou potřebu splatit dluh i čtenářům nejmilejším, věrným tištěnému slovu na poctivém papíře městských novin s letitou tradicí a neměnným originálním názvem „Svoboda fórum". Já vím, že odvážená hrozivá šelma s vyceněnými tesáky byla jen na fotografii. A jak se po prvním leknutí ukázalo ještě ke všemu pouze vycpaná. Ale jako živá! Jako živá! Konec konců tenkrát bylo všecko jenom jako. Jenže medvědův příběh je pravda pravdoucí, a pokud snad ne, tak je to dobře vymyšleno. Což lze doložit přesnými citacemi původních zdrojů. Jen jsou s prominutím také z té bedny, kterou vláčím životem na ramenou mezi ušima.

„Seriozní historické prameny se na datu ulovení posledního medvěda v našich nejvyšších horách vzácně shodují. Ten z české strany hor, zvěčněný na nástěnné malbě ve vstupní hale vrchlabského zámku, byl zastřelen v Sedmidolí roku 1726. Na severní straně pohoří padl poslední huňáč v říjnu o deset let později. Dnes bohužel nezvěstný obraz z Hospody na Peci však představoval medvěda uloveného údajně v Obřím dole v roce 1804! Odborníky často zpochybňovaný údaj nejde opravdu spolehlivě doložit, avšak ani vyvrátit. Je docela možné, že je to týž medvěd, co stával vycpaný v maršovském zámku. A s největší pravděpodobností je to tentýž, který se na zádech funícího svérázného janskolázeňského fotografa Celby vracel na turisticky atraktivní místa východních Krkonoš na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Často stával jako upoutávka před fotoateliérem vedle Lesního domu v Janských Lázních. Byl - li Mistr v kondici, dopravil ho za pomoci kamarádů z lanovky až na Černou horu. Vždy při příjezdu další kabiny vybíhal z Bufetu U lanovky a stihl tak za den zvěčnit stovky odvážných medvědářů". (Ty dva frajery na použitém snímku dnes ze všeho nejvíc zajímá dořešení otázky výše starobních důchodů. Jsou to rodilí Svoboďáci, bratranci Michal Tichý a Petr Dvořáček. Lze se snadno dovtípit i kdo je neviditelná holčička vzadu).
***
„Původ atraktivní vycpaniny statného brtníka zůstane už asi neobjasněn. O jeho zániku je přece jen alespoň něco známo. Fotografie Jiřího Bruníka je jednou z čtenářských reakcí na uvedenou zajímavost. Zobrazuje dlouholetého janskolázeňského fotografa Františka Celbu i jeho tisíckrát fotografovaný objekt (který měl v závěru kariéry dokonce bílého severského dabléra) ještě v plné kondici. Když svérázný medvědář a majitel fotoateliéru v přístavbě Lesního domu zemřel, „zdědil" hnědého huňáče tehdejší vedoucí střediska HS v Janských Lázních Láďa Urban. Z postrachu černohorských hvozdů však za čas zbýval už jen mlhavý odlesk někdejší slávy. Chlupatá hromádka neštěstí stěží držela figuru, kterou o hlavu převyšovaly trochu odrostlejší děti. Z kožichu potupně záplatovaného ovčím rounem čouhala sláma a vyceněná torza ulámaných tesáků budila spíš lítost než hrůzu! I z této doby existují fotografie. Z pamětnické piety je snad ani není vhodné publikovat. Definitivní tečku za spletitým osudem učinili rozjaření stavební dělníci, kteří při přestavbě chalupy zapomněli před jedním dlouhým deštivým víkendem medvěda na lešení. Lze - li ze známého přísloví „Špatný začátek, dobrý konec" odvodit i opak, měl poslední krkonošský medvěd svůj druhý „život" jistě zajímavý".
***
„.... František Celba nebyl se svým tmavohnědým brtníkem, na kterého lákal nadšené budovatele poválečných pětiletek, rekreující se v oblasti Černé hory, jak je vidno ani původní a už vůbec ne osamocen. Podobný nápad se zrodil mnohem dříve v době mezi světovými válkami na severních svazích Krkonoš v okolí dnešního Karpacze, tehdy pruského sportovního zimního střediska Krumhübel. Celbovy snímky zdobí údajně autentický poslední huňáč ulovený v maršovském revíru, vycpaný slámou a pilinami, který se z ozdoby czerninských zámeckých sbírek stal pelichající rekvizitou potulného fotografa. Lední medvěd na dobovém snímku z fotoateliéru Kleeberg v Krumhüblu byl nejspíš podnikavý místní chasník navlečený v medvědí kůži, který se svou rolí zjevně výborně bavil, stejně jako zobrazená čtveřice švarných turistek. Medvědí příběh jak se zdá, nekončí. Kdo ví, co všechno ještě skrývají zapomenutá rodinná alba? Bude to neskutečná švanda, až na nás vyjukne i krkonošská panda. Brum".
***
Post scriptum (In memoriam František Celba)
„Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk.... No jasně, jak bych jen mohl zapomenout na mistra mystifikace, šprýmaře a hospodského kumpána se smyslem pro každou vylomeninu, pověstného černohorského medvědáře, provozovatele fotoateliéru vedle Lesního domu v Janských Lázních, vykázaného k stáru do domku městských veřejných záchodků Františka Celbu? Občas jsme spolu jen tak tlachali, když šel s nezbytným ruksakem přes rameno, často v červeném svetru horské služby, jejímž členem mimochodem nikdy nebyl kolem naší dílny. Někdy i něco popili v některém z šenků. .... Mezi krkonošskými fotografickými esy hrál „řemeslník" Celba ve službách komunálu druhé housle. Snad proto ho většina publikací s touto tematikou pomíjí. Pohotové reportážní fotografie pro tisíce tehdejších rekreantů ho však spolehlivě uživily. Nadšených skupinek s vycpaným medvědem by se dnes těžko někdo dopočítal. Medvěd bodoval i v historkách po Celbově smrti, jak mi zrovna nedávno vyprávěl jeho poslední majitel, dlouholetý náčelník HS Janské Lázně Láďa Urban. Když získal ze skrovné Celbovy pozůstalosti, jejíž nejcennější položkou byl obouchaný skútr Čezeta mohutnou vycpaninu, zaplatil v Lesním domě jistému urostlému domovníkovi několik panáků, aby mu ho vynesl k chalupě. Podroušený nosič ho na půl cestě opřel předními tlapami o prosklené hlavní dveře zotavovny Idyla, kde byla ubytována děvčata ze Slovenska. Jejich ranní zděšené volání „Pomóc! pomóc - tu sú medvede" vyvolávalo v pijáckých kroužcích místních náleven ještě dlouho salvy smíchu." (Pro holky Urbanovy to byl jen trochu větší teddy bear. Lákaly na něj ke hrám i starší děti odborářů ze sousední podnikové chalupy strojní traktorové stanice v Roudnici nad Labem. V současných mapách se bouda jmenuje Traktorka).

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 872 / duben 2023