Freiheit

Nadpis i dnešní datum s křesťanským svátkem apoštolů Filipa a Jakuba zakončené už v dobách starých Germánů Valpružinou nocí s tradičním rejem čarodějnic spojeným s pálením ohňů, okopírovaným od slavností Beltine ještě starších Keltů, by si mohl ledaskdo vykládat jako jistou škodolibost. Ale žádný záměr v tom není. Prostě se to tak sešlo. To je baba! - říkával totiž se zalíbením a mladickou jiskrou v oku můj soused přes ulici, kolega od fochu, jmenovec a starší přítel Tonda Hůla při pohledu na obraz, který mu visel v dílničce nad ponkem. A vždycky při tom znalecky mlasknul. I mě to poměrně rozměrné plátno, evidentně nedokončené se sotva zatónovaným pozadím s prosvítající texturou tkaniny bez jakékoliv signatury a lehce načrtnutou postavou statné selky v chodském kroji zvláštním způsobem přitahovalo. Jen z úplně jiných důvodů. Výrazný obličej té panímámy, nejpropracovanější z celého díla mi velmi připomínal naši sousedku z bytu v přízemí o necelých deset let starší spolužačku mé švagrové paní Dresslerovou. Natolik, že bych se klidně vsadil, že autorovi stála modelem.

Jména jednotlivých lidiček ze Svobody minulého století pomalu mizí v říši zapomnění. Jen občas ožijí ve vzpomínkách stále se zmenšující skupiny těch, kteří je znali. Většinou nám zase unikají souvislosti. Nikdy jsem třeba nezjistil jak se docela solidní obraz, který by byl za jistých okolností celkem zajímavým doplňkem bytu majitele se vztahem k umění nebo milovníka folkloru ocitl v kutilském „verkštatu" truhlářského mistra v důchodu. Netuším, z kterého konce republiky přijel Antonín Hůla po druhé světové válce osídlit pohraničí. Domažlicko to ale s největší pravděpodobností nebylo, aby se dalo předpokládat, že si „malůvku" přivezl z původní domoviny. I když... Hůla se narodil 22. února 1906 v dnes již kvůli těžbě uhlí zaniklé obci Souš u Mostu v severozápadních Čechách. Každopádně podle kronikářského zápisu s datem 20. září 1946 už byl národním správcem zabrané truhlářské živnosti Aloise Ruffera v čísle 165 ve Svobodě nad Úpou, kde ještě na začátku 20. století bývala obecní plynárna. Po něm vedl truhlárnu patřící národnímu podniku Krkonošský nábytek další ze známých svobodských truhlářů Jaroslav Fireš. Jako bělovlasý leč činorodý důchodce bydlel Toníček Hůla nad dámským kadeřnictvím v pravém horním rohu náměstí Svornosti, takže jsme si navzájem koukali do oken. Dílničku měl přes tehdy frekventovanou silnici do Janských Lázní z boku čp 51, což je shodou náhod přímo naproti bývalé truhlárně třetího mistra truhláře Jaroslava Mervarta. Tam jsem pro podnik Potraviny truhlařil zase já. Zní to jako truhlářská pohádka a nezasvěcený pozorovatel by se mohl domnívat, že tady někde mají dřevokazi hnízdo. Občas to tak docela i vypadalo. Tonda byl u nás ve strojovně na kus řeči „pečenej vařenej". Nezastírám, že i já jsem do jeho kutlochu plného zajímavých stařinek nejen mezi vysloužilými nástroji chodil docela rád. Hůla byl od roku 1945 nepřehlédnutelnou postavou v koloritu Svobody nad Úpou. V nedožitých 74 letech 6. ledna 1980 zemřel v Trutnovské okresní nemocnici na infarkt. Následně byl 14. ledna v krematoriu v Semilech zpopelněn ....quia pulvis es et in pulverem reverteris. Paní Dreslerová, za svobodna Hrubá, dcera místního školníka, kterého generace školáků nenazvaly v duchu jinak než „Plavčík" byla taková ta statná ženská jako kyrysar. Stačilo by navléknout jí úzkou oblečku z bílého plátna a širokou bílou spodnici zdobenou krajkou, k tomu tradiční krátké bílé vyduté rukávce stažené nad loktem červenou tkaničkou a u krku sponkou, tzv. drckem. Přidat dlouhou vlněnou sukni zvanou šerka sahající do poloviny lýtek, v tomto případě v souladu s církevním rokem červenou a lemovanou červenou pentlí, navrch hedvábnou květovanou zástěru (fěrtoch) širokou a skoro stejně dlouhou jako sukně. Přepásat pantlem, což je vetkávaná stuha uvázaná vzadu s volně visícími konci. Ještě červené punčochy (které na obraze nejsou vidět) a černé střevíce. Pak už k dokonalosti chybí jen ve dvou rozích bohatě vyšívaný černý hedvábný šátek uvázaný na hlavu přes široký hřeben tak, aby nebyly vidět vlasy ani uši. Druhý hedvábný šátek červený s květy lemovaný třásněmi ležérně kolem krku a iluze je dokonalá. Alespoň mě se to tak zdálo - a nebyl jsem sám.

Nepublikováno