Freiheit

„Na Jóžina z bažin, koho by to napadlo..." deklamuje ve svém největším hitu zapřisáhlý monarchista Ivan Mládek, aniž by tušil, že tutéž otázku evokuje v mé mysli i jistá Jožina. No vážně - koho by napadlo, že Josephina Amon, Josefine von Bohr a Josefina Clanner von Engelshofen jedno jsou? Zejména, když písemné anály u ani jednoho z těch jmen informacemi nijak nehýří. S příjmením Amon se „Pepina" nepochybně narodila. Budoucí umělkyně, užívající po většinu života formu „Josefina" přišla na svět podle jednoho zdroje bez záruky 25. srpna 1845 ve Vídni jako Josefa Margaretha, nemanželská dcera Margarethy Amon původem z Prahy. Stejný zdroj uvádí, že zemřela 2. ledna 1925 v Badenu nedaleko Vídně. Den a měsíc je v obou životních datech výsledkem experimentální spolupráce s „inteligencí z jiné dimenze" a nelze jej doložit. Údajně v roce 1862 přivedl tehdy sedmnáctiletou Josefinu do svého domu jako pradlenu významný rakouský malíř a průkopník fotografie Rudolf von Bohr (1818 - 1872) z Vídně s nezaviněnou kaňkou na dobrém jméně. Papínek Peter rytíř von Bohr původem z Lucemburska (1774 - 1846) si vysloužil důstojnické ostruhy během francouzské revoluce v Paříži. Posléze to byl nejen vysoce postavený rakouský podnikatel a bankéř, spoluzakladatel První rakouské Spar - Casse a otec myšlenky na založení Dunajské paroplavební společnosti. Rovněž majitel panství a zámku Kottingbrunn a tří domů ve Vídni, osobní přítel Metternicha i císaře Františka I. Díky svému malířskému talentu ale také nejznámější penězokaz 19. století, odsouzený i s manželkou k trestu smrti provazem změněným na dlouhodobý pobyt v žaláři, kde po dvou letech zemřel. Josefina Amon žila s jeho nejmladším synem Rudolfem von Bohr asi od roku 1866 jako družka. Krátce před porodem společného děcka se vzali. Syn Ludvig ještě téhož roku zemřel a krátce po něm koncem roku 1872 i jeho otec Rudolf. Manželství trvalo necelý rok.

Ještě před tím, již 30. června 1868 si ale rytíř Rudolf von Bohr za 20 zlatých ročně pronajal nevelký pozemek na Velké promenádě v Janských Lázních v dnešní Lesní ulici nad tehdejším „Bergschlössenem" (zaniklé čp. 37 kde byla později židovská modlitebna vypálená po roce 1938 nacisty) k výstavbě proskleného fotoateliéru kde by mohl portrétovat významné lázeňské hosty. Pravděpodobně toto studio Josefine později převzala a zřejmě s jistým úspěchem provozovala dál. Po smrti svého manžela žila hezká mladá vdova patnáct let v „intimním přátelství" s trutnovským rodákem Arturem Johannem Aloisem rytířem Clannerem von Engelshofen (18. října 1846 - 8. května 1906). Příslušník šlechtického rodu původem z Bavorska byl po matce vnukem proslulého textiláckého podnikatele Johanna Faltise, zakladatele první mechanické přádelny lnu v Rakousko - Uhersku. Jeho trutnovská přádelna byla svého času největší na evropském kontinentě a její majitel nashromáždil za svého života obrovské jmění. Za zásluhy o průmyslový rozvoj monarchie byl jmenován rytířem rakouského řádu císaře Františka Josefa I. Bohrův prosklený ateliér v Janských Lázních stál shodou okolností v těsném sousedství vily továrníka Faltise, dnešního pensionu Astrid, takže se oba osudoví muži fotografující krasavice nepochybně znali. V roce 1877 koupil rytíř Clanner z tučného podílu na dědictví panství Hostačov se zámkem na Havlíčkobrodsku, na výzdobu jehož interiérů použil údajně i několik obrazů zřejmě mistrných historizujících květinových zátiší od Rudolfa von Bohra. Dostupné zdroje jsou na informace o jeho družce s nečekaným vztahem k našemu regionu nezvykle skoupé. Rodopisci z několika generačních větví se s tím vypořádávají po svém - tj. lajdácky. Jinak by se nemohla objevit u jednoho a téhož člověka v různých pramenech například diametrálně odlišná životopisná data. U Josefiny zas pro změnu nejsou většinou žádná. Bezpečně se ví, že jako vnímavá spolupracovnice svého zesnulého muže poté, co převzala jeho věhlasný opulentní vídeňský fotoateliér o rozloze více než 100 m2, patřila k ojedinělým fotografkám své doby, což dokládají početné fotografie - vizitky, kabinetky i větší formáty - portréty i urbanistické celky a detaily. Z dochované korespondence s Arturem Clannerem vyplývá, že to byla pohledná žena, která jistě neměla nouzi o ctitele. Navíc na svou dobu nezvykle energická, nezávislá a zapálená, občas vznětlivá osoba nadaná podnikatelským duchem. Podle nepochopitelně strohého hesla v seznamu vídeňských fotografů je v 70. letech 19. století uváděna jako cestující fotograf usazený před rokem 1880 v Čechách. Do Vídně se definitivně vrátila kolem roku 1892. Podle mnoha fotografií působila také v Janských Lázních. A to je další oříšek. Odborníci se shodnou na filiálce A. C. Pitzeka z té doby i na prvenství stálého fotoateliéru Francouze Émile Joffé o něco později, ale Josefina jakoby nebyla. K zjištění, že v případě Vídeňáků von Bohrových a trutnovského fotografa Pitzeka se jedná o tentýž „Glassalon" v dnes již zaniklém čp. 42 stačí však minimum selského rozumu. Na vizitkách i paspartách užívala Josefina většinou „umělecké" jméno von Bohr. Artur Clanner von Engelshofen se ostatně 4. června 1888 v Praze oženil s Marií Annou z Thun - Hohensteina, čímž společensky postoupil mezi vyšší aristokracii. Podle v rodině ústně tradovaného výroku ho Josefina výstižně popsala: „Byl velmi hrdý, velmi vysoký, velmi bohatý a velmi vznešený. Měl černé vlasy a vždy nosil cylindr. A vždycky dával velké spropitné..." Příbuzenské vztahy Clannerů s dalšími známými šlechtickými i měšťanskými rody dokonce i na Trutnovsku jsou spletité a nepochybně zajímavé. Bohužel značně přesahují téma tohoto článku. Za zmínku jistě stojí, že s Josefinou měl Artur jedinou dceru Irmu - Marii po matce von Bohr (*1875) u jejíhož syna Rolanda von Bohr (7. dubna 1899 ve Vídni - 25. února 1985 v Mnichově) který vyrůstal s otčímem v Petrohradě se zděděné umělecké geny naplno rozvinuly v sochařství. Tady se nabízí zdůraznit, že už tenkrát byla podnikavým a iniciativním lidem Evropa malá. To naše generace vyrostlá za ostnatými dráty železné opony těžko vstřebává. Leč hlavním tématem jsou přece jen ojedinělé fotografie Josefiny von Bohr, z nichž zejména jedna neurčená je ořechem, který vydá za celou ošatku. Klasická vizitka z janskolázeňského období je portrét neznámého měšťana v brýlích s pěstěnou bradkou v oválu, charakteristická pro období 1875 - 1885. Na zadní straně vizitky je ozdobný reklamní nápis ateliéru ve Vídni, kdežto na aversu je vpravo dole vytištěno Johannisbad. V aukčních nabídkách antikvariátů je podobných anonymních portrétních vizitek povícero. Zajímavější jsou pohledy na historické Janské Lázně. Ukázková je například kabinetka zachycující centrum s Lázeňským domem, původním Pruským dvorem, pozdější tělocvičnou se zděnými stájemi naproti a evangelickým kostelem v pozadí. Josefská výšina později Mariánská, zachycená krátce po výstavbě (1876) je neméně působivá i na malém formátu vizitky. Jen původní stará kolonáda se moc nepovedla. Zejména při srovnání stejných mnohem kvalitnějších záběrů od konkurence v osobě Roberta Halma ze slezské Žitavy i jeho současníka Franze Pietschmanna z Kamenné Hory.

Velkoformátový nedatovaný snímek, kolem kterého pořád opatrně našlapuji, je deponován v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kterému děkuji za svolení k publikaci. Je nedbale nalepen do pasparty s předtištěným nápisem „Johannisbad in Böhmen" a jménem autorky „Josefine v. Bohr aus Wien". Dávno zaniklý měšťanský domek a hlavně konfigurace okolního terénu svádí situovat ho spíš do Svobody nad Úpou, ale s velkými pochybnostmi jestli to není jen příslovečné přání otcem myšlenky. Janské Lázně se dají totiž vyloučit téměř stoprocentně. Má fantazijní rekonstrukce nejde zatím ničím doložit, ale v jistém souladu s císařským otiskem stabilního katastru po roce 1841 stálo čp 118 na břehu Úpy při výjezdu z východního cípu trhového náměstí do dnešní Lipové aleje zhruba za „novostavbou" Bowlingu. Nejpozději v roce 1897 byl dům smeten jednou z největších povodní spolu s dalšími stavbami podél řečiště. Při odstraňování škod a regulaci řeky se koryto toku a okolní situace podstatně změnily. Zanikly i svahové terásky na úbočí Kravího vrchu dnešní obydlené Sluneční stráně. Jen charakteristický skalní výchoz v lese nad starobylou dřevařskou cestou, po které dodnes stoupáme na Rýchory, je stále na stejném místě.

Za podstatné doplnění životopisných údajů a za laskavé zapůjčení fotografií z knihy Petera von Bohra (1925  -  2016) „Familie, Familie..."  děkuji zejména panu Dr. Udo Kullikovi z Leverkusenu a panu Sebastianu Bohrovi z Bruselu.

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 874 / červen 2023