Freiheit

Alespoň amatérské astronomické pozorování od nás z obýváku má v tomto případě jasno. Nastává letní slunovrat! Letos jako obvykle 21. června. A už to jde z kopce nejen s námi, ale i se sluníčkem. To divadlo má za sebou miliony repríz a stále je důvodem k oslavě. Stačí jediná kapička zelené keltské krve v žilách a je to tam otištěno jako QR kód. Nejkratší noc roku je magická a slavili ji Keltové, Slované i Pohané dokud jim ji nevyfoukli křesťané s nastrčeným svatým Jánečkem. Poslední doutnající uhlíky slavnostních ohňů zapalovaných odpradávna k uctění přírody, slunce, života a síly zašlapal na dlouho v našich zeměpisných šířkách bolševik. Zajímavý doklad o slavení slunovratu původními obyvateli Krkonoš ještě v první polovině minulého století mi kolegiálně a nezištně poslala paní Emilie Svobodová z Mladých Buků. Je to česky psané policejní hlášení o průběhu slunovratových slavností Německého svépomocného spolku z Mladých Buků datované do roku 1925. Listina je uložena v SOkA v Trutnově ve spolkovém fondu obce Mladé Buky. Společenský život sousedních obcí se navzájem prolínal, a protože se podobá tomu ve Svobodě nad Úpou jako vejce vejci, „nakopla" ve mně další souvislosti takže ji s laskavým svolením badatelky rád okomentuji. Německý živel v pohraničí se krátce po první světové válce stále ještě vzpouzel ustavení samostatného Československa. Dnes chápeme, že oprávněně. Každopádně vláda mladé republiky si jakékoliv jiskérky odporu pečlivě hlídala, což vyplývá zřetelně i z citovaného zhodnocení slavnosti s předpokládaným bujarým průběhem. Lejstro je plné úředních razítek, avšak podstatné je, že vrchní strážmistr Watzek z policejní stanice číslo 21 v Mladých Bukách 26. června 1925 melduje na Okresní politickou správu v Trutnově následující: „K příkazu číslo 22 400 ze dne 17. 6. 1925 oznamuji, že povolená slavnost slunovratu spolku „Deutscher Gehilfsverein" v Mladých Bukách byla konána dne 20. června 1925 na kopci zvaném „Vorwerkshöh" za účasti asi 250 osob. Průvod se konal s hudbou od hostince Josefa Baudische v Mladých Bukách číslo 275 až na shora uvedenou vyvýšeninu. Po proslově jednatele spolku příručího Gustava Baudische bytem v Kalné Vodě obec Mladé Buky, jenž mluvil o významu slunovratu, odebrala se polovina účastníků domů a část do blízkého výletního hostince Julia Peschkeho v Antonínově údolí obce Mladé Buky číslo 141. Při odbývání slavnosti nebyl veřejný pořádek porušen. Razítko, podpis."

Zajímavý je hned pravděpodobně pomístní název kopce Vorwerkshöh, který se mezi původními obyvateli udržoval nejspíš jen v ústním podání. Na historické pohlednici je vidět, že lepší místo k „pálení ohňů na horách" si starousedlíci ani vybrat nemohli. Snad jen ten ještě vyšší kopec nad ním. Na současných mapách je klesající linka nenápadných vrcholů a zarovnaných plató na východním horizontu ležící jižně od kóty 681 metrů nadmořské výšky označené jako Kraví vrch (Kühberg) kde v minulosti stával dokonce i dřevěný triangl, zpravidla bezejmenná. Směrem od Svobody je to kóta 636 m n m i následující podstatně nižší kopec s vrcholem už jen pouhých 564 metrů na uvedeném snímku. Vorwerk je méně užívaný název, dalo by se říci místní specialita pro Bauernhof, což je selský poplužní dvůr nebo statek. Oficiálně se název do dnešních dnů zachoval u zaniklé samoty Rýchorský dvůr (Rehorn Vorwerk) na Rýchorách. V katastru Mladých Buků se domnívám, že šlo o pozemky někdejší šolcovny neboli rychty. Všeobecně známější hospodářské stavení v „horní" části obce „der burck stadel" zaznamenaný na domnělé Hüttelově mapě Krkonoš, zaměňovaný často za Svobodu nad Úpou stával zhruba na místě čerpadla pohonných hmot Benzina naproti bývalé Weisshuhnově papírně (dnes Krkonošské obálky). Zemědělská usedlost s rozlehlými pozemky Mladé Buky číslo 125 patřila drahně let rodině Frenzelů, ze které se rekrutoval zakladatel známého Antonínova údolí i majitel kruhových vápenek a albeřických lomů. O dávné historii domnělého „Burgstadlu" patřícím velkostatku města Trutnova se stále mezi badateli už od dob Simona Hüttela vedou fundované spory. Když jsem se do této lokality coby jinoch sotva škole odrostlý v polovině padesátých let přistěhoval, vedla další „polňačka" od našeho domu kolem vápenek přes železniční koleje u dnes již zaniklého stavědla výhybek úvozem podél lesa nad tehdy nezastavěnou Sluneční strání na nezalesněný hřeben s výhledem na Rýchory i do kraje na západ. Okamžitě jsem si malebnou stráň s pomalu zarůstajícími teráskami někdejších políček a pastvin za železniční tratí doslova zamiloval. Stala se s okolními lesy mým oblíbeným houbařským revírem na rýchorské straně Úpského údolí. Hned po protějším údolíčku bezejmenného potoka vlévajícího se do Úpy z pravé strany od Janských Lázní. Okouzlení bylo tak intenzivní, že aniž bych o opomíjené výšině 636 m n m cokoliv tušil, nazval jsem si ji v dětinské fantazii tajemnou horou Béna. A to jsem neměl ani potuchy o budoucím kamarádovi téhož jména. Dokonce jsem si o ni do svého „zálesáckého zápisníčku" zapsal své první naivní juvenilní verše. Stařecká nesoudnost mě připravila o veškeré zábrany včetně pudu sebezáchovy, takže je neváhám bezostyšně ocitovat:

Nejradši sedávám na hoře Béna
Večer kdy den si s nocí vyměňuje směnu
Kdy luna sype stříbro po krajině
A plíšky hvězd cinkají na hladině
Maličké studánky uprostřed kapradí a rmenu

Nejradši sedávám na hoře Béna
V máji když kaštan rozsvěcuje svícny květů
A slavík v jasmínovém houští klokotá
Svou věčnou píseň lásky, života
A měsíc spadlý na hladinu má podobu tvých retů

Nejradši sedávám na hoře Béna
Blizoučko, blízko u nebe
Kde starý tulák vítr v roztrhaném šatě
Mi brnká na své bendžo z heřmánkové natě
Nekonečné blues pro tebe

Nejradši sedávám na hoře Béna
Zasněně se dívám na sta světel dole
Jak občas šlehnou tmou co výstřel z pušky
Či světélkují pokojně jak svatojánské mušky
A hádám, které z nich je lampa na tvém stole

Tak jsme se trochu zasmáli a teď zase vážně. Hospoda Josefa Baudische byla podle všeho (aby čert vzal to několikanásobné diletantské přečíslovávání domů) starobylá krčma poblíž mladobucké rychty čp 63 a měla původní číslo 63 a. S pozdějším číslem 275 byla známá jako Schmidtova hospoda. Během času také Wollmannova či Köhlerova. Za mého mládí ovšem kralovala v lokále výřečná paní Smutná. Jako vyhlášený restaurant U Labužníka byla po celkové problematické přestavbě a dlouholetém pustnutí v roce 2016 zbourána. Na pozemku zůstal jen přemístěný a nedávno zrestaurovaný pískovcový barokní monument se svatým Janem Nepomuckým z roku 1711 jako památka na faráře Gottfrieda Quahla, potomka několika generací místních rychtářů. Bývalá Peschkeho hospoda v Antonínově údolí je sice nově postavený, ale stále oblíbený „zapadák" Hotel Pod Pralesem. Vozovou cestu kolem kamenného kříže přes pravděpodobné místo slunovratových ohňů opisuje dnes nově vysázená alej z Mladých Buků do Dolních Sejfů. Jiná vozová cesta na stejně výhodné místo z nádraží ve Svobodě nad Úpou vedla kolem hřbitova na dnešní Sluneční stráň k mladobucké vodárně a šikmo svahem na vyšší z vrcholů, kde se dnes napojuje na nově vybudovanou lesní svážnici směřující k již zmíněnému hotelu. Úsek ze hřebínku do středu osady Dolní Sejfy kudy jsme ještě v letech šedesátých i sedmdesátých po polní cestě kráčeli v prázdninových hloučcích na koupaliště, dávno pohltil vysázený les a zemědělské lány. K 40. výročí založení v době slunovratových veselic a pálení ohňů vydal Podpůrný spolek z Mladých Buků pamětní plechový odznak, který se na žádné aukci dlouho neohřeje.

Nepublikováno