Freiheit

Článek o pro mě osobně zajímavých regionálních „velikánech" otištěný před měsícem se podle všech obou mých našeptávačů údajně líbil. Už tehdy jsem neuváženě slíbil, že se pokusím představit ženský protějšek té ryze pánské sestavy. A to jsem si naběhl na vidle. V přesvědčení o pravdivosti bonmotu, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, jsem zcela zapomněl na Murphyho zákon - „Nikdy neopakuj úspěšný pokus"! Složit regionální ženské A družstvo bez všeobecně známých a stále dokola omílaných ikon z dam blízkých mému srdci se vztahem k oblasti východních Krkonoš a blízkému Podkrkonoší vynikajících čímkoliv nad své vrstevnice aby to zaujalo i nezainteresované čtenáře je v až donedávna převážně maskulinním světě docela zapeklitý úkol. Jsem muž z minulého století, kdy pojem „něžné pohlaví" či „krásnější polovička lidstva" nebyl pro většinu žen ponižující natož nepřijatelný. Má obrázková „dámská jízda" je tudíž daleko osobnější a současnější než vousatí představitelé chlapských idolů.

Přes všechny předešlé proklamace „naši paní" Boženu Němcovou, která by se ctí obstála i v té minulé společnosti, nemohu vynechat. Pohlednic je k dispozici dostatek. (Narodila se s otazníkem 4. února 1820 ve Vídni - zemřela 21. ledna 1862 v Praze). Žena všeobecně známá, jíž netřeba představovat, přesto dodnes zahalená tajemstvím. Vlastním jménem Barbora Novotná, později Panklová autorka jednoho z pilířů české literatury, světově proslulé prózy Babička, kterou ideologie padesátých let minulého století zprotivila generacím čtenářů pasováním na povinnou školní četbu. Pro nás její ctitele je nerozlučně spjata s Českou Skalicí, rodištěm mé nejmilejší, s Ratibořicemi se Starým bělidlem a celým tím romantickým údolím Úpy zvaným Babiččino, kterému vévodí jeden z nejkrásnějších českých pomníků Gutfreundovo kubistické sousoší babičky s vnoučaty. Pragmatici si zase nejvíce cení spisovatelčin portrét na současné pětistovce.
Krásná neznámá namalovaná do předem zvoleného rámečku speciálně pro mě vzácným přítelem malířem Vladimírem Komárkem je symbolická fiktivní Květa, ztělesnění všech mých hypotetických lásek, neuskutečněných snů a milostných dobrodružství, ideál ženství a prototyp vybájených přítelkyň odpočívajících navěky v třinácté komnatě. Nemá žádná životopisná data, je věčná. Pánové vědí, oč tu kráčí, jen jméno té imaginární krásky se mění.
Marie Kubátová (8. srpna 1922 Praha - 6. června 2013 Vrchlabí) dcera spisovatelky a sběratelky národopisného umění Amálie Kutinové. Nesmírně pracovitá typická představitelka regionální krkonošské literatury zanechala po sobě při civilním povolání lékárnice rozsáhlé dílo. Ať už jsou to osobité částečně životopisné prózy nebo pohádky a povídky poznamenané krkonošskou lidovou slovesností vždy se projevuje jako talentovaná vypravěčka. Jako vlídnou magistru za tárou ji poznali v Horním Maršově, ve Vrchlabí a v řadě dalších míst. Přestože jsem její knihy později nehltal jako v počátcích, protože se mi zdály až příliš idylické a údajná typická mluva krkonošských horáků přikrášlená a vyumělkovaná, zájem o Krakonoše nás pojí pevným poutem.
Rosa Elisabeth Piette - Rivage (25. listopadu 1894 Maršov I - 11. června 1985 Überlingen am Bodensee). Narodila se stejnojmenné matce, takže jí pro odlišení říkali Rosl, s příslovečnou stříbrnou lžičkou v puse do šlechtické rodiny úspěšného papírenského podnikatele „Otce Krkonoš" Prospera Piette - Rivage. Za svůj dlouhý život poznala všechny zvraty a peripetie bouřlivého dvacátého století včetně obou světových válek. Na útrapy z té první zemřel v roce 1919 její manžel Clemens Walzel von Wiesentreau. Podruhé si vzala maďarského šlechtice Karla von Czipkaye po němž se jejich rodinné sídlo přestavěné z historického svobodského mlýna čp 93 nazývalo mezi novými osídlenci po roce 1945 „Čipkajova vila". Stávala při výjezdu z náměstí směrem na Pec pod Sněžkou kde je dnes nová křižovatka. Plachý oduševnělý pohled mladičké krásné dámy na obrázku významného rakouského umělce Hermanna Clemense Kosela, shodou okolností rodáka z Temného Dolu u Horního Maršova rozhodl při mém váhání, zda nezvolit její matku, což byla taky zajímavá a okouzlující žena.
Aloisie Czernin - Morzinová (6. května 1832 Praha - 26. července 1907 Vrchlabí) majitelka zděděných krkonošských panství Vrchlabí a Maršov krásná a bohatá, což by jí k zařazení do mé soukromé mini galerie vrchovatě stačilo. Jenže ona byla navíc ještě vzdělaná, podnikavá a pracovitá. Ve spolupráci s významnými staviteli a architekty své doby zanechala po sobě řadu stavebních památek včetně kostelů v obou sídlech velkostatků. Iniciovala výstavbu celé sítě cest a cestiček ve východních Krkonoších, z nichž jedna z nejhezčích nese její jméno - Luisina cesta romantickým Těsným dolem podél kaskád a vodopádů Černohorského potoka v Janských Lázních. Zrovna ona si určitě nezaslouží, že jsem si dovolil její nádherný portrét od neznámého autora deponovaný pod evidenčním číslem U 547 v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí pro potřeby adjustace necitlivě „upravit".
Helena Tichá - Mervartová (18. srpna 1939 Česká Skalice - 26. července 2022 Svoboda nad Úpou). Navzdory všem škodolibým vtipům o učitelkách nejlepší ženská mého života na fotografii svého kantorského kolegy Stanislava Ondráčka. Po absolvování základní školy ve Svobodě nad Úpou vystudovala Pedagogickou školu v Hradci Králové a s krátkým intermezzem ve školní družině v Janských Lázních nastoupila v roce 1960 do svobodské školy, kde učila ty nejmenší školáčky nepřetržitě až do odchodu do důchodu. Laskavá, skromná, zodpovědná a pracovitá měla pověst hodné paní učitelky, na jaké se zpravidla nejdřív zapomíná. Ničím nevynikala, nepsala, nemalovala, jen naučila několik generací svých žáků základní intelektuální dovednosti - číst, psát a počítat. Za těch 35 let by jich byl víc než tisícihlavý zástup, což je statisticky víc než polovina obyvatel Svobody. Absolutně netypická „lvice" dokázala všem horoskopům, věštcům a pochybovačům, že i se „štírem" se dá žít celý život v harmonickém manželství a s láskou. To není málo.
Julie Winterová - Mezerová (28. února 1893 Úpice - 2. května 1980 Trutnov). Univerzální malířka, vynikající portrétistka, bravurní krajinářka i dokumentaristka architektury s rukopisem poznamenaným francouzským uměním z častého pobytu ve Francii. Pro mě především malířka květin. Zejména těch divoce rostoucích malovaných v plenéru zvlněné krajiny Podkrkonoší, v blízkých Jestřebích horách i v Krkonoších. Později se stejným zaujetím třeba jen na zahradě své vilky v Úpici. Na vzácné fotografii z mého archivu v příloze zachytil stárnoucí umělkyni v terénu Stanislav Steiner ze Svobody nad Úpou.
Květa Lelková (27. října 1908 Havlovice - 27. srpna 1986) Věčně usměvavou drobnou šlachovitou zasloužilou mistryni sportu jsem často potkával v Trutnově, jak s běžkami na rameni míří do hor. S vyučenou vazačkou květin mě váže stejný den a měsíc narození a víc už nic. Všestranná sportovkyně vynikala nejen v lyžování ale i v atletice plavání a cyklistice. Spoluzakládala ženský fotbal Slavie Praha, hrála aktivně házenou. Během sportovní kariéry absolvovala na 400 startů v různých sportech. Vybojovala historicky první titul mistryně republiky v běhu na lyžích v roce 1937 a pak ještě 11 dalších. Plus dvakrát mistrovství NDR. Funkcionařila, trénovala, vedla lyžařskou školu. Klobouk dolů!
Františka Kohoutová (18. ledna 1899 Odlochovice - 15. ledna 1985 Rtyně v Podkrkonoší - Tmavý Důl). Sádrový odlitek šlechtického erbu Rombaldů z Hochinfelsu je dárek od svobodské „hraběnky" narozené jako Františka Aloisie Marie Rombaldová z Hochinfelsu, vzdělané a moudré dámy ovládající několik jazyků chodící první dvě dekády druhé půlky minulého století po Svobodě nad Úpou v přestrojení za „babu Jagu", kterému odpovídalo i její zvolna se rozpadající obydlí. Při zavržení prvního dojmu byl rozhovor s ní intelektuálním zážitkem. S civilním jménem po zemřelém manželovi pracovala zpočátku jako mzdová účetní a archivářka v podniku Dehtochema. Přídomkem „hraběnka" ji většina neznalých spoluobčanů potají častovala jako posměšným cejchem.
Eva Adamczyková roz. Samková (28. dubna 1993 Vrchlabí) nejmladší z náhodné partičky a jediná živá. Což pro sympatickou sportovkyni, olympijskou vítězku ve snowboardcrossu jezdící s namalovaným knírkem platí i v přeneseném slova smyslu. Její zlatá medaile ze Soči v roce 2014 je teprve pátá individuální ze zimních her v historii našich výprav. S vynecháním statistiky všech jejich sportovních úspěchů včetně několikanásobné mistryně světa mě fascinuje její i přes rány osudu nezměrný optimismus a záviděníhodná všestrannost. Stále rozesmátá lyžuje, surfuje, jezdí na koni, věnuje se otužování, hraje na saxofon a na bicí, tančí... A i kdyby vypadla ze začínající televizní soutěže Star Dance už v prvním kole, své místo v rámečku má obyčejné děvče z hor, „Královna bílé stopy" jisté.

Božena Němcová je stále aktuální a oblíbená

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 879 / listopad 2023