Freiheit

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.

Jedním z vizionářů Rajnišova ražení byl zasloužilý mistr sportu architekt Karel Jarolímek (*5. 4. 1888 - †25. 2. 1970) ze Dvora Králové nad Labem. Sám všestranný sportovec, průkopník lyžování, aktivní účastník nešťastného závodu v běhu na 50 km v roce 1913, při kterém zahynuli Hanč a Vrbata. Předválečný Mistr zemí Koruny české byl prvním přeborníkem v běhu na 18 km a v závodě sdruženém z mistrovství Republiky Československé i po skončení první světové války. Dlouholetý předseda technického odboru Svazu lyžařů vedl československé zimní sportovce na čtyřech olympiádách a na devíti mistrovstvích světa. Jako člen Čs. Olympijského výboru i Mezinárodní lyžařské federace zastupoval lyžařské funkcionáře na kongresech FIS. Po závodnické kariéře se čtyřicet let věnoval mimo jiné i projektování a výstavbě skokanských můstků. Právě jeho podpis je vedle více než čtyř stovek dalších plánů i pod poslední přestavbou Krakonošova můstku v Janských Lázních v roce 1956. Podle kronikářských zápisů stála vůbec první sportovní atrakce pro stále populárnější skákání na lyžích zásluhou lyžařů ze spolku Aupatal na jižním úpatí Světlé v údolí Černohorského potoka, zhruba v místech kde je dnes lyžařský areál „Košťálka" již od roku 1911. Vzhledem k nevhodně zvolenému místu směrovanému na jih a s předpokládanou výstavbou silnice z Maršova do Černého Dolu byl záhy po Velké válce vybudován nákladem 45 000 korun „Krakonošův" můstek v novém průseku na Středním hřebeni s doskokem do samého centra lázeňského střediska k evangelickému kostelu. Při jeho stavbě uplatnil své bohaté zkušenosti jako poradce janskolázeňský mistr skokan Adolf Berger, rodák z Pece pod Sněžkou. Pro potřeby Středoevropských mezinárodních lyžařských závodů roku 1925, uznaných mnohem později lyžařskou federací FIS zpětně jako II. mistrovství světa byl můstek modernizován. S 15 metrů vysokou věží a kritickým bodem 40 metrů byl svého času největším v Krkonoších. Při samotných závodech na něm Nor Henry Ljungmann skočil mimo soutěž 49 metrů. O celé 4 metry víc než oficiální vítěz Willy Dick z Krušných hor. Svobodský frajer Franz Wende pokořil padesátimetrovou hranici během let hravě ještě několikrát. V roce 1931 na mistrovství HDW dolétl bezkonkurenčně na značku 58 metrů. Dalších pár minut slávy zažil janskolázeňský můstek při závodech 3. zimní dělnické olympiády SASI v únoru 1937. Na můstku se údajně naposledy skákalo v roce 1944. Ani sokolíci mezi poválečnými osídlenci nebyli žádné třasořitky. Po příkladu „staré skokanské gardy" ze Svobody nad Úpou bratrů Schröfelových, Ládi Černého, Standy Steinera a dalších se na věž dokázali postavit „kluci" Novákovi, Gall a především místní hvězda Pavel Němeček. Přestože pamětníci včetně tehdejšího předsedy Ski klubu, ředitele školy Jaroslava Vojtěcha tvrdili, že zchátralá konstrukce byla pro skákání nepoužitelná, písemné doklady hovoří jasnou řečí: Litera skripta manet. Ale není to tak docela pravda. Propozice pro veřejný závod ve skoku prostém o „Tyršův putovní štít" IV. ročník ze 14. března 1954 podepsané ředitelem závodu hoteliérem Václavem Rezkem uvádí první tři vítěze: 1950 František Lenemayer, Nový Svět - Harrachov - 37 (podle oficiální výsledkové listiny ovšem 51) m; 1951 František Lenemayer - 51,5 m; 1952 - František Felix, Lomnice nad Popelkou - 58,5 m. Sice se z toho nějak vytratil rok 1953, ale daleko důležitější je sdělení, že všechny předcházející ročníky se konaly na můstku v Janských Lázních, který je v současné době přestavován. Letošní IV. ročník se tudíž výjimečně pořádá na malém můstku ve Svobodě nad Úpou. Zcela nový skokanský můstek na Středním hřebeni byl svépomocí lyžařského oddílu již pod hlavičkou TJ Slovan Janské Lázně podle plánů stavitele Jarolímka dokončen v roce 1956. Věž sahala do výše 20 metrů, prodloužený nájezd měřil 45 metrů se sklonem 35°. O „Tyršův štít" se tu prý skákalo až do roku 1965. Při pohledu na titulní snímek z roku 1964 jistě nejen autorovi, který svá nejlepší sportovní léta strávil v laskavém přítmí místních kaváren, naskakuje husí kůže velikosti rumových pralinek. O zmiňovaném Wendeho skokanském můstku ve Svobodě nad Úpou na severním svahu Janského vrchu v blízkosti Císařského pramene s doskočištěm u silnice do Janských Lázní oficiální prameny, kromě noticky potvrzující jeho existenci cudně mlčí. Za jeho kvalitní fotografii jsou někteří nadšenci ochotní slíbit víc než svého času papaláši z ROH. Od začátku minulého století skákali svobodští průkopníci lyžařského sportu tradičně dlouhá léta na Kravím vrchu z každoročně obnovovaného sněhového můstku. Teprve místní rodák Franz Wende (1904 - 1968) a jeho fenomenální úspěchy i na světových kolbištích vyburcoval spoluobčany k postavení stálé dřevěné konstrukce s normovým bodem 40 metrů v průseku naproti kdysi vyhlášenému hotelu Kaiserbad, tehdy již luxusní léčebně pojištěnců, kde je od roku 1961 lesnická škola. Jako jeden z mála dostal jméno „Wendeschanze" po úspěšném skokanovi. Což nemohl být nikdo jiný než miláček sportovně založené mládeže „Schöne Franz". Dodnes je jediným rodákem ze Svobody nad Úpou mezi plejádou borců zapsaných v Síni slávy českého lyžování. Po válce přešel můstek původně přidělený sokolům do majetku Úpských papíren a lesničtí učňové zde skákali až do sedmdesátých let. Svah vybavený krátkým vlekem sloužil odvážlivcům jako krkolomná sjezdovka. Všestranný svobodský sportovec, funkcionář a trenér Stanislav Steiner (1929 - 1997) si od začátku své závodnické kariéry vedl pečlivou kartotéku většiny absolvovaných akcí. Příležitostně ji doplňoval fotografiemi, startovními a výsledkovými listinami, propozicemi a výstřižky z novin. Vzájemným porovnáním všech pramenů lze doložit, že nic není tak říkajíc „na beton". Chyby, nesrovnalosti, včetně komolení jmen se najdou všude. Badatel musí vsadit na jednu kartu, jinak by se zbláznil. Jak už to bývá, později byla cenná ucelená kolekce postupně rozebrána. Z dochovaného torza pochází podstatný díl informací i obrazového doprovodu tohoto článku.

In.: Svoboda fórum XXXV. ročník / číslo 881 / únor 2024