Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.
Už jsem ji měl jednou v ruce
Tady ovšem končí fakta a začínají dohady. Poslední slovo je prakticky nečitelné, což s lehkým srdcem uvádějí všichni popisovatelé. Hajdaláckým vyčištěním formy vznikl vlastně slévárenský zmetek. Podle montážních otvorů na rubu byla plaketa určena pravděpodobně na přišroubování k nějaké větší desce, dle dobových zvyklostí mramorové. Zda se tak skutečně stalo, nebo byl odlitek v tomto stavu věnován do muzea, kdo ví? Překladač Google tvrdošíjně trvá na zavádějícím překladu slova Wanderpreis jako cena za pěší turistiku, což je u zimních sportovců zjevný nonsens. Jsa jazykový břídil už dávno nechodím za sobě podobnými kováříčky, ale přímo k mistrovi rodilému mluvčímu. Ten mě nikdy nenechá na holičkách a navíc mi z vrozené skromnosti nebo alibismu nechá slízat všechnu smetanu. Suverénně doplnil i koncové slovo Plakette, které já tam nevidím ať to natáčím jak natáčím. Nejenže jsme my pseudobadatelé krátcí na vypátrání, mezi kterými zimními sportovci měla putovní cena putovat, ale doposud jsem se nesetkal se žádnou seriózní zmínkou, kdo je autor předlohy. Tenkrát před 14 lety jsme se s mým předčasně zesnulým kamarádem Václavem Petirou shodli, že by jím mohl být podle nezaměnitelného rukopisu v regionu tvořící umělec Emil Schwantner. Vašek jako dlouholetý sběratel Schwantnerova díla byl pro mě dostatečným znalcem a autoritou a já při vší skromnosti o něm taky něco vím. Nebylo by to poprvé, co učenlivý žák akademických velikánů Myslbeka a Štursy hnětl, řezal či sekal charakteristické rysy neobyčejného šlechtice von Rivage, takže měl jeho tvář tak říkajíc v oku. Bohužel je to stále jen ničím nepodložená domněnka.
Nepublikováno