Freiheit

S cizími slovy neradno si zahrávat - čeština je prevít. Některá se dají vyložit na sto způsobů. I bez přehánění - je jich hodně! V tomto konkrétním případě mám na mysli „spojení či vztah mezi myšlenkami, pocity, pojmy, vzpomínkami, vjemy a podobně" viz Slovník cizích slov. Nebo trochu srozumitelněji podle Slovníku současné češtiny - spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi psychickými jevy tak, že vybavením jednoho se vyvolá druhý. Tak tedy od Adama. Na vernisáži velmi působivé a poučné výstavy letos 20. ledna v Městském muzeu v Žacléři nazvané „Tváře muklovského Vatikánu" představující příběhy církevních hodnostářů i prostých duchovních, řeholníků a řeholnic pronásledovaných minulým režimem prostřednictvím malovaných portrétů mladé umělkyně Claudi Ondok se mi vybavily útržky vzpomínek na několik dávných setkání s řeholními sestrami. Není žádným tajemstvím politováníhodná skutečnost, že i ve Svobodě nad Úpou byly v 50. letech internovány řádové sestry, nucené pracovat v nejhorších provozech okolních textilních továren. Tři spočívají od roku 1953 na místním hřbitově v hrobce rodiny Schenkendorf. Dojížděl jsem autobusem do Trutnova do školy a častokrát s námi cestovaly „jeptišky" v hábitech do Texlenu v Horním Starém Městě. Přes sto jich bylo ubytováno v bývalé ozdravovně pojištěnců, původně věhlasném hotelu „Kaiserbad" kde byla v roce 1961 zřízena dnes od základů přestavěná lesnická škola. Někdy v pozdním létě roku 2011 při příležitosti natáčení filmového dokumentu „Súď ma a zkúšaj" slovenskou řeholní sestrou Ivicou Kušíkovou, která vystudovala filmařinu, se po mnoha letech několik kdysi mladičkých pamětnic přijelo podívat i na své někdejší „vězení". Forest Gump tehdy odběhl někam jinam, takže jsem zaskakoval. Je o mě všeobecně známo, že své plechové hubě nadarmo nažrat nedávám. Jedné té sympatické stařence jsem nakukal, že si ji pamatuji z autobusu, jak tahala těžkou várnici s polévkou a ještě několik pravděpodobných snadno uvěřitelných zážitků a ta bezelstná čistá duše mi věnovala na památku veršovaný text ranní modlitby sester dominikánek opěvující město své internace. Bylo to velmi dojemné a stydím se ještě teď.

Abych však příliš neodbíhal od starožitných „švarcvaldek" na titulním obrázku, které jsou ve skutečnosti mnohem menší, než jaký budí dojem. Po „našemu" Černý les v německé spolkové zemi Bádensku - Württembersku a jeho okolí je proslulý spoustou hodinářských dílniček produkujících vedle světoznámých kukaček také údajně dětské hodiny v podobě alpského domečku s houpačkou místo kyvadla. Původně řetízkové se závažím, později pérové na klíček a v současnosti poháněné baterií. Atraktivní panáček nebo panenka na pružině jako trvalý šlágr nesmí chybět. Mě padly do oka, když jsme v dávných dobách mé pracovní aktivity opravovali dřevěnou podlahu v pohledné secesní budově Marianum v Janských Lázních, kterou nechala postavit v roce 1905 biskupská konsistoř v Hradci Králové pro rekreační pobyt duchovních a církevních zaměstnanců. V té době vlastnila zařízení Česká katolická charita a v personálním obsazení působilo asi pět nebo šest řeholnic z Kongregace šedých sester. Delší čas už se šuškalo, že se budou v dohledné době stěhovat, snad do Švýcarska. Správce jim dělal veřejností oblíbený kněz, společenský a přes zdravotní hendikep náruživý tanečník a pravidelný návštěvník vinárny Bílý kříž P. Bedřich Lehmann. Asi jsem svůj zájem o neobvyklou starožitnost dával příliš okázale najevo. Při skončení práce mi sestřička kuchařka s obvyklým balíčkem se svačinou předala i objemnější pytlík od mouky se vzácným dárkem.

Nepublikováno