Freiheit

Ještě v šedesátých letech minulého století, když v truhlářské dílně údržby Krkonošských papíren závod Piette ve Svobodě nad Úpou vládl mistr Josef Prušinovský, byla celá čelní stěna zaplněna různými památkami na původní majitele firmy. Spolu s několika obrazy tam visel i portrét neznámé mladé ženy od tehdy neidentifikovaného autora. Mezi pamětníky se tradovalo, že je to dokonce dcera posledního továrníka Ludwiga Piette - Rivage (1893 - 1977), což pochopitelně nepostrádalo logiku a pan Prušinovský pevně věřil, že mu ji jednou bude moci předat. Sousední vila rodiny Piette musela být podobných věcí plná. Při zařizování úřednických kanceláří pro vedení papírny po roce 1945 se jaksi ideově nehodily, takže končily všelijak. Ze stejného zdroje pochází i populární portrét Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) z pražského fotoateliéru Langhans, který o mnoho let později s velkou slávou předal Prušinovského nástupce Maxa Pauer vnukovi slavného „Otce Krkonoš", Ludwigovi ml. (*1934), který při příležitosti otevření naučné turistické stezky „Via Piette" v roce 2006 přijel poprvé od poválečného vystěhování do rodné Svobody nad Úpou. O dynastii významných svobodských podnikatelů jsem se zajímal dávno před tím a tajemství prozíravě vyfotografované zobrazené dámy mě přitahovalo čím dál víc. Naivně jsem vydedukoval, že by to mohla být nikdy neprovdaná jediná dcera Ludwiga staršího Evelyne (1923 - 1998), užívající snad v dospělosti jednodušší formu jména Eva. V roce 1999 jsem v časopise vyhnaných rodáků z okresů Trutnov a Vrchlabí „Riesengebirgsheimat" ve společenské rubrice objevil blahopřání k jejím narozeninám včetně adresy. Nelenil jsem a do Klosterneuburgu v Rakousku jsem opakovaně poslal dotaz i s fotografií portrétu. Nemohl jsem tušit, že dotyčná je už rok na pravdě Boží. První list přišel zpět jako nedoručitelný a na druhém byla poznámka, že adresátka zemřela. Při pozdějším sestavování rodokmenu rozvětveného starobylého rodu Piette se dostavily první pochybnosti. Srovnáním s fotografií získanou od laskavých příbuzných neshledávalo mé bystré oko ani nejmenší podobnost. Nemluvě o tom, že ač jsem úplný neznalec, zdály se mi šaty na obraze pro dívku narozenou v roce 1923 příliš staromódně upjaté.

Signaturu autora docela rozměrného plátna psanou kurentem se mi podařilo rozluštit teprve nedávno, když jsem se k záhadnému „pomníčku" náhodou vrátil. Díky internetu a za vydatné pomoci vševědoucího strýčka Google jsem ten zapeklitý oříšek aspoň nakousnul. Německá malířka, kreslířka a sochařka Hilde Pferdmenges (26. června 1907 - 1981) studovala malířství v letech 1928 / 1929 na mnichovské akademii. V roce 1933 se provdala za středoškolského učitele Waltera Prelle (1906 - 1978). Tehdy se zřejmě také začala, i když ne pravidelně a pokaždé podepisovat oběma jmény Hilde Prelle-Pferdmenges čímž je aspoň hypoteticky určen čas vzniku díla (1937). Od roku 1953 byla členkou hamburského profesního sdružení výtvarných umělců. Žila a tvořila v Hamburku v pěkné rodinné vile na Farmsener Höhe 17. Její dlouholetou žačkou byla současná německá umělkyně Anke Landenberger (*1948), která jí na oplátku stávala modelem k sochařským pracím. Hilde je spolu s manželem pohřbena na hřbitově v Hamburku - Tonndorfu. Tím ovšem otazníků neubývá - spíš naopak. Jak se obraz hamburské malířky ocitl v Krkonoších, je ten nejmenší. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně... Informace o uložení firemního fondu papírny Piette v oblastním archivu v Zámrsku jsou regionálním badatelům známé z odkazů v literatuře. Svého času jsem měl dokonce možnost prostudovat soukromé rodinné písemnosti a fotografie v Národním technickém muzeu v Praze. Že se velká část vybavení ze svobodské vily Piette, zejména osobních památek včetně rodinných portrétů a obrazů Maršova I. ocitla při poválečném dělení kořisti na zámku Hrubý Rohozec je dost nepochopitelná hříčka náhody. Dnes nemá smysl dumat nad systémem dělení konfiskovaného podnikatelského majetku, ani který „odborník" je pod ním podepsán. Snažit se pochopit proč něco ano a něco ne je nad rozlišovací schopnosti soudně uvažujícího člověka a nemusí být zrovna profesor. Drobky spadlé pod stůl, jak by se v té barbarské době nechaly nazvat tehdy méně atraktivní jednotlivosti lze najít i v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. U spousty artefaktů z Piettova majetku v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí není úplně jasné, zda pocházejí z velkorysých darů jeho spoluzakladatele a vyhlášeného mecenáše nebo z poválečného svozu konfiskátů. A hodně se toho rozkradlo! I drobnosti tenkrát zdánlivě bezcenné jsou dnes neocenitelným dokladem historie, vítaným přírůstkem muzejních sbírek a touhou sběratelů. Nemusí to být jen památky na známé osobnosti. I obyčejné věci z kuchyní, dílen, kůlen a půd mají svou vypovídací hodnotu. Možná ještě dodnes v některém bytě starousedlíků visí zajímavý neznámý portrét nebo známá krajinka od nezjištěného autora, které by si, když nic jiného zasloužily aspoň publikaci v městských novinách. A kdyby ji doplnil originální příběh, tím líp. Třeba jako osud dvou dnes nezvěstných zdařilých portrétů, zřejmě manželského páru v bývalém Národním domě v Maršově II., kde jsme ještě v roce 1960 s mojí životní láskou tancovali. Při jeho pozdější přestavbě na bytovou jednotku se tak zalíbily některému uměnímilovnému zedníkovi, že je několikrát prokopl krumpáčem...

*****

Že nemusí jít vždycky pouze o portréty dokládá další nerozlousknutý oříšek. Obrázek nepatrných rozměrů 21 x 19 cm včetně rámečku z půdy konkrétního svobodského domu čp. 452 jsem si při jeho objevení začátkem šedesátých let minulého století soukromě nazval „Chaloupka po Němcích". Autor (či autorka) F. Baier doplnil tužkou psanou signaturu datem 8. 10. 1939. Je velmi nepravděpodobné, že by miniaturku někdo přinesl na místo nálezu po roce 1945. Před tím minimálně od začátku 20. století vlastnil dům truhlářský mistr Richard Kulbe. Motiv osamělé spíš chatrče než chalupy a starého stromu bez listí nanesený vrstvením pastózní barvy je buď záměrně rafinovaně prostý nebo je opravdu dílkem neškoleného amatéra. Druhé možnosti napovídá použití kartonu z papundeklové krabice od margarinu neurčené provenience pochopitelně s německým textem jako podkladního materiálu, který byl zrovna po ruce. Malba částečně chráněná zasklením před devastujícími vlivy prostředí i přes to vykazuje početné drobné krakely, síť trhlinek v patině jako na obrazech starých mistrů. Zda se jedná o fiktivní scenerii nebo někde někdy předobraz té krajinky existoval zůstává nezodpovězenou otázkou stejně jako osobnost autora. Bohužel ani firmu výrobce margarinu z osekaného nápisu se mi identifikovat nepodařilo.

In.: Svoboda fórum XXXV. ročník / číslo 882 / březen 2024