Freiheit

Omyl. Správně je „Nad Truhlárnou". Nehrajeme si přece na schovávanou, ale na seriózní žurnalistiku byť s historickým námětem plným nepřesností a omylů. Občané svobodští, kteří vědí, jaké je autor kvítko, očekávají v dubnovém čísle novin nejspíš nějakou kulišárnu. Ale ouha! V jistém okamžiku přejde smích i jiné maníky. Přiznávám, že při volbě tématu mě přepadla taková vlna nostalgie, že duben - neduben, řehtat se zrovna nebudem. Kdyby náhodou některý z hostů útulného pensionu „Nad Truhlárnou" zařízeného v rustikálním stylu v duchu svého názvu dřevo kam se podíváš, zatápěl v krbu městskými novinami Svoboda fórum, třeba ho zaujmou obrázky z minulosti objektu. Místní pamětníci pokud jim paměť slouží, si možná rádi zavzpomínají a těm později narozeným nebo „naplaveninám" pár slov z poválečné historie města, ve kterém žijí, snad taky nemůže uškodit. Doloženě od začátku minulého století až do konce druhé světové války byl majitelem domu s původním číslem 52 na svobodském náměstí i s přilehlou parcelou na které postupně vyrostla zmiňovaná truhlárna a několik menších přístavků a kůlen místní rodák truhlářský mistr a malozemědělec Richard Kulbe (1863 - 1937) a později jeho stejnojmenný syn (*1898). Jejich pravděpodobný předek Johann Kulbe (*1780) je jako truhlář ve Svobodě nad Úpou čp. 14 uváděn již při sčítání farníků v roce 1843. V souvislosti s výstavbou nové silnice do Janských Lázní uprostřed Velké války (1916) bylo původní čp. 52 částečně ubouráno. Po roce 1925 byl dům radikálně přestavěn do současné podoby. Po válce byli Richard Kulbe junior s manželkou Bertou rozenou Erbenovou, sedmačtyřicetiletou svobodnou sestrou a třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byl teprve rok vystěhováni prvním transportem 29. ledna 1946 ve vagonu číslo 21 přes Furt im Wald do cílové stanice Würzburg v americké okupační zóně poraženého Německa. Národním správcem truhlářství se stal zkoušený mistr truhlář Jaroslav Mervart (1904 - 1975) z České Skalice. Ten začal s velkorysou rekonstrukcí zastaralého provozu položením nové dřevěné podlahy a odstraněním transmisí s plandajícími řemeny. Dílnu postupně vybavil novými stroji a hlavně si pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Po únorovém puči v roce 1948 si truhlárnu i s problematickým správcem přehazovalo až do roku 1960 několik zřizovatelů. Jmenovitě národní podnik Pramen či Restaurace a jídelny, Krajská správa lesů nebo Ústřední rada odborů alias ROH, jejichž pořadí není podstatné. Začínalo to velkolepými plány a končilo zpravidla soudními spory s neústupným Mervartem. Nebudu zastírat, že to byl můj tchán a fotky jsou z rodinného archivu. Další kapitola začala převzetím budovy tehdejším střediskem Údržba obchodu v Trutnově přejmenovaném záhy na Technicko - opravárenský závod národního podniku Potraviny Pardubice. U toho už jsem byl od příchodu z vojny až do roku 1983 osobně, proto ta nostalgie. Ale to jen tak na okraj.

Nahlédnutí do interiéru po zhruba 75 letech může dnešním zaměstnancům moderních montoven přivodit mrákoty. Detaily starých mašin leckterý fanda techniky možná naopak uvítá. Středobodem strojovny byl kombinovaný dřevoobráběcí stroj od firmy Rojek z Častolovic, populární „Pět v jednom" - srovnávačka, tloušťkovačka, okružní pila, fréza a vrtačka. Celkem složitá změna funkcí dost zdržovala, takže ho poslední dlouhodobý provozovatel postupně nahradil jednoúčelovými stroji. Za zmínku stojí i obě pásovky. Pásová bruska na dřevo značky Olga a celokovová pásová pila. Bruska na železo se suportem na ostření hoblovacích nožů byla podle poznámky na rubu fotografie vyřazena inspektorátem bezpečnosti práce. Sloužila však po celou dobu mého působení a vsadím příslovečný kovbojský dolar proti bobu, že je tam na zdi přišroubovaná dosud. Na traverzách u stropu se sušilo řezivo. Malá samostatně vytápěná uzavíratelná sušárna byla v sedmdesátých letech pro nepraktičnost a nedostatek místa vzhledem k rostoucímu počtu zaměstnanců vybourána. Topilo se však stále dřevěným odpadem z vlastní produkce v železných kamnech nahrazených časem tak zvanými „piliňáky" s vyměnitelnými patronami. Kontrolor hasicích přístrojů „Áda Minimax" z Horního Maršova při každé návštěvě omdlíval. Prostory v patře, kde je dnes pension zabírala celé ruční dílna. Za původního německého majitele tam byl údajně sklad vyráběných rakví. Nový národní správce v celém prostoru udržoval téměř sterilní čistotu, takže i těch pár rozhozených hoblovaček na naglančené podlaze působí nepatřičně. Za bělobou zářící strop s politurou naleštěnými krycími lištami by se tenkrát nemusela stydět ani některá společenská místnost na horské chalupě. Kromě nových truhlářských stolů - ponků či hoblic a skříněk na nářadí dodaných Lesní správou a železných kamen v místech současného krbu, byl v rozlehlé místnosti už jen masivní lis na dýhování plošného materiálu. Dřevěná přístavba kůlny směrem do Horské ulice, jakés - takés sociální zařízení, bunkr na piliny a hoblovačky napojený na centrální odsávání od jednotlivých strojů a řada dalších vylepšení byly v té době hudbou daleké budoucnosti. Současný majitel koupil podnik po sametovém průvanu a při budování pensionu využil i půdu v podkroví kde citlivě ponechal na podlaze původní pálené půdovky. My jsme se tam léta tahali nahoru a dolů s rozměrnými deskami plošného materiálu - laťovkami, překližkami, dřevotřískami, laminem, sololitem, umakartem a podobnými svinstvy. Obrázky jsou nepochybně zajímavější. Něco pro zasmání jsem přece jen našel - a není to apríl. Jeden ze starších pohledů na svobodské náměstí s původním čp. 52:

In.: Svoboda fórum XXXV. ročník / číslo 883 / duben 2024