Freiheit

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.

Obě tato jména v mysli svobodské veřejnosti doufám podvědomě rezonují. Zcela v jejich stínu možná i v širším dějinném kontextu je skryto jméno Ferdinandova syna a Rudolfova otce Maximiliana II. (31. července 1527 Vídeň - 12. října 1576 Řezno). Jediného panovníka toho jména na českém trůně, jehož osobní znak je v úvodu článku. Ta římská dvojka za jménem vychází z ustáleného pořadí stejnojmenných císařů římských, kterým byl korunován v roce 1562. Jako předešlí byl rovněž králem českým a uherským i rakouským arcivévodou. Vzdělaný muž hovořící šesti jazyky včetně češtiny, přátelský a tolerantní se ve snaze vyhýbat se konfliktům ve vládnutí zmítal jako vítr v bedně. Ač katolík, tíhnul k protestantismu, ač humanista bojoval proti Turkům, sliboval a neplnil. V zájmu prosazení syna Rudolfa na český trůn přislíbil podepsat Českou konfesi o náboženské snášenlivosti, kterou po Rudolfově korunovaci sice dodržoval, ale nikdy nepodepsal a zakázal vydat tiskem. Prahu navštívil pouze čtyřikrát, přesto je pohřben ve svatovítské katedrále na Pražském hradě. Byl velmi vstřícný k českým Židům, přesto vykázal židovské obce ze všech horních měst. Jako náruživý tanečník holdoval alkoholu a měl pletky s jinými ženami, přesto měl se svou vlastní sestřenicí, španělskou infantkou a ortodoxní katoličkou Marií Španělskou šestnáct dětí. Dokázal vybalancovat napětí mezi protestanty a katolíky a přes stálou hrozbu vpádu hord z Osmanské říše země vzkvétala. Pro naše město je stejně významné nedochované Maximilianovo konfirmační privilegium týkající se dobývání zlata na Rýchorách jako privilegia Ferdinanda I. a Rudolfa II. zmiňované doslovně v dochované listině dalšího Habsburka na trůnu Ferdinanda III. z 16. března 1648 uložené ve Státním okresním archivu v Trutnově. Neméně důležitý pro rozvoj celé oblasti Krkonoš je patent císaře Maximiliána II. z roku 1567 o plavení dřeva z krkonošských lesů po Úpě a Labi. K jeho negativním vlastnostem patřila nejspíš podle mého soudu nechuť k fotografování. Jeho podoba se tak zachovala pouze na obrazech a rytinách věhlasných umělců jako byl např. dvorní rytec Martino Rota z Dalmácie a celá řada jeho kopistů. Nebo na mincích a medeailích. Pro čtenáře mající nějaký ten „hák" navíc doporučuji jeho krásnou podobiznu na investiční zlaté minci v hodnotě 40 dukátů vydanou v počtu 200 kusů Českou Mincovnou v roce 2009. Bohužel momentálně je beznadějně vyprodaná. V minulosti si nějaký chudší ctitel Habsburků přibil rozvětvenou familii místo dnes obvyklých nahotinek na dvířka malované skříně. Také sběratelé pohlednic jistě mají nejednu patřičně oceněnou kopii staré rytiny ve sbírce. Na ty z „lacinějšího kraje" zbývají jen umělecky bezcenná vydání řemeslných perokreseb jaké chrlil příkladně před rokem 1945 kontroverzní antisemita Karel Rélink o němž jeho vrstevník Jaroslav Durych prohlásil, že je to „akademický natěrač". Staří numismatici si zase považují každý dnes stále nedostupnější stříbrňák získaný kdysi „za hubičku". O krásných medailových ražbách objevujících se sporadicky v kvalitních aukcích ani nemluvě. Nám ostatním nezbývá než vzít zavděk několika otištěnými reprodukcemi.

In.: Svoboda fórum XXXV. ročník / číslo 885 / červen 2024