V čísle 6 prvního ročníku novin Svoboda fórum z 12. února 1990 vyšel první díl nekonečného seriálu Střípky z dějin. Zpočátku s římskou pořadovou číslicí...škoda, že jsem ten způsob záhy opustil. Blíží se 35. výročí poslední dobou téměř pravidelných příspěvků. Ideální čas na alespoň dílčí bilancování. Statistika mi k srdci nikdy nepřirostla, pokud jsem si ji nemohl zfalšovat osobně, takže nezbývá než konstatovat, že článků občas zajímavých a objevných, častěji možná jen shromažďujících známá a pozapomenutá fakta a v skrytu doufám, že málokdy nudných bylo prostě hodně. Je příznačné, že zrovna ten první byl souhrou historických náhod věnován místnímu školství. Od autora, který do školy ve Svobodě nechodil a s odřenýma ušima ukončil základní vzdělání, přičemž ho zvláštní škola minula jen z prostého důvodu, že v širokém okolí jeho tehdejšího bydliště žádná nebyla, drzost hodná obdivu. Zejména, když i všechny další pokusy se nějak dovzdělat skončily většinou fiaskem. Kam se hrabe pábitel a mistr slova Bohumil Hrabal se svým vysvědčením z prváku na brněnském gymnáziu na moje „vízo" před vyhazovem z lesnické školy. Inu, čím větší blb, tím větší troufalost. Díky mé nejmilejší ženě Heleně, vystudované, moudré a laskavé celoživotní učitelce jsem se nachomýtnul i při sestavování tiskoviny ke stému výročí od položení základního kamene školní budovy v roce 1998, známé všeobecně jako "Modrý almanach". Byla vytištěna v nákladu několikrát přesahujícím poptávku, takže mnoho výtisků skončilo ve sběru papíru nebo v popelnici. Dnes je o ni s léty rostoucí zájem. Hozenou rukavici dosud nikdo z povolanějších nezvedl. S drzostí sobě vlastní se k tématu vracím, abych uzavřel kruh. Lépe řečeno kroužek pouhým výčtem person zahřívajících křeslo v ředitelně po roce 1945 v hlavní svobodské budově i ve „školičce" s postupnými ročníky 1. - 5. v někdejší národní škole na Pietteho náměstí. Lidé v čele jakékoliv instituce podle svého charakteru, povahy, vzdělání, životních priorit, zálib a koníčků, politické inklinace, vztahu s veřejností, všeobecné oblíbenosti a desítek dalších faktorů udávají ráz a vnímání celého podniku. Zejména zářící punc a dobré jméno školy záleží velkou měrou na tom, kdo ji momentálně vede. Žádný by ale neměl upadnout v zapomnění. Zápis dávného německého kronikáře, že „svobodská škola nepožívala nikdy velké vážnosti" ostře kontrastuje s okázalou hrobkou jednoho z předválečných ředitelů Josefa Kahla (1857 - 1907), ve funkci v letech 1892 - 1906, kterého na poslední cestě provázelo mimo zástupů vděčných spoluobčanů i sto učitelů z regionu. (Viz medailon s jeho podobiznou v úvodu článku). Představoval dokonalý ideál - byl svobodný, bezdětný, bohatý a veškerý majetek odkázal obci. V dobách školních kronik bývala galerie ředitelů na jednom z prvních míst. Stejné výsady užívali starostové v kronikách měst. Dnes všechno převálcovala politika s krátkodobými celebritami v čele a nedomyšlená ochrana osobních údajů. Po spoustě lidí, kteří formovali celé generace školáků po jejich skonu „neštěkne pes". Komunitní paměť stejně tak často ani nezaznamená jedince, kteří to z rodné meze v životě někam - kamkoli - díky píli, odvaze a špičkovým výkonům se základy ze školních lavic dotáhli. To by panečku byla galerie! Se zubatou a GDPR v zádech však chybí motivace. Vždyť jen shromáždit pouhých 16 osobností, které se v uplynulých téměř osmi dekádách vystřídaly u kormidla bárky místní vzdělanosti, byla téměř sisyfovská fuška. A to jde jen o jeden z článků po staletí uznávaného vůdčího triumvirátu téměř každé dědiny - pan starosta, pan řídící a pan farář. Zkuste pak dát dohromady třeba místní ševce nebo hostinské. Kantoři mají tu výhodu, že jsou zachyceni aspoň na hromadných fotkách tříd. Vypižlat ze skrumáže ksichtík velikosti skleněné hlavičky krejčovského špendlíku do publikovatelných rozměrů dokáže snad jen umělá inteligence. Jenže ta je zahlcena jinými vládními úkoly. Nezbývá než chodit, prosit a žadonit, psát, telefonovat, být za blba, jehož starosti by chtěl mít každý druhý o dovolené a doufat, že prázdných okének zůstane co nejmíň. Přesto jsem se ke skupinovým fotografiím v některých případech uchýlit musel.
Snímek rozjuchaného učitelského sboru z neveselé doby nazvaný „Čtyři v jednom" na kterém se vedle stávajícího ředitele (Valenta) sešli ještě tři budoucí (Tylš, Zárubová, Slanina) s pozdějším okresním inspektorem (Kolisko) navíc, se rovná nálezu čtyřlístku na vybetonovaném dvoře. Jistá neznámá symbolika je možná skryta i v tom, že jich bylo zrovna třináct jako při biblické poslední večeři.
Podobná situace je i na snímku asi z roku 1986 (Tylš, Haltufová, Zárubová, Slanina).
