Freiheit

Klukovské touhy se nijak nemění. Už na začátku minulého století si pubertální pacholci se všemi pěti pé pohromadě přáli být popelářem, podnikatelem, potápěčem, penzistou nebo pilotem. Zejména báječní muži na létajících strojích byli v těch pionýrských dobách letectví velkými vzory. Snad proto se už mezi prvními úspěšnými vojenskými letci z první světové války najde početná řada rodáků z Krkonoš v čele s leteckým esem Eugenem Bönschem (1897 - 1951) z Luční boudy. Jistě není bez zajímavosti, že jeho neméně slavný bratr Emil se řeznickému řemeslu učil u svobodského mistra Etricha. Svoboda nad Úpou se ráda pyšní vazbou na leteckého konstruktéra světového jména Igo Etricha (1879 - 1967) s hodně hlubokými rodovými kořínky nebo krátkou pracovní epizodou jeho nejznámějšího pilota žacléřského rodáka Karla Illnera (1877 - 1935) v místní Bräunlichově strojírně. Hrdina nepřestává být hrdinou, ani když se narodí v sousední vesnici. Pestrý životní příběh přímého účastníka Velké války, který přežil v mundúru poražené Monarchie nutno nahlížet bez plané a bezvýsledné polemiky kdo splnil slova přísahy a kdo zradil. Dějiny píší vítězové. Čest patří osobnímu hrdinství i na opačné straně fronty a nemusí to být pouze jména z pomníků padlých.

Artur Willibald Steiner se narodil jako prostřední ze tří bratrů 7. července 1893 do katolické rodiny pánského krejčího a místního listonoše v tehdejším Maršově IV v čp. 28 naproti okresní nemocnici, postavené ovšem až v roce 1908. Otec Heinrich Steiner, maršovský rodák *31. 7. 1860 a matka Anna za svobodna Zirmová *27. 2. 1866 (zesnulá 6. 9. 1943 na infarkt) dcera Hieronimuse Zirma z Maršova II čp. 48, narozená v Hartě čp. 44 u Vrchlabí odkud pocházela její matka Anna Goderová, byli oddáni 18. 6. 1888. Záhy po zemřelé prvorozené dceři Hedwice (1889) měli ještě syna Alfreda Wenzela *21. 9. 1890, který se vyučil fotografem a Arnolda Antona *16. 6. 1902, jehož zradilo srdce ve věku dvaceti let 28. 2. 1922. Artur absolvoval povinnou školní docházku v chlapecké měšťanské škole v Maršově. Poté vystudoval c. k. učitelský ústav v Trutnově. Jeho první štace po maturitě byla v městečku Koclířov u Svitav, osídleném v té době většinou obyvatel německé národnosti. Ještě před vypuknutím války se přestěhoval za prací do Lanškrouna, odkud v roce 1914 narukoval podle všech předpokladů jako jednoroční dobrovolník k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 9 s lokací v Litoměřicích, přejmenovaném po reorganizaci v roce 1915 na střelecký. (O tom jsem o téměř půl století později s povolávacím rozkazem do téhož posádkového města neměl ani tušení). Celý pluk byl v sestavě 52. pěší brigády Landwehru určen pro boje na východní frontě v Haliči proti Rusku. Mladý muž zocelený drsnými životními podmínkami z hor prokázal nevídanou odvahu a možná i ctižádost záhy po nasazení do prvních bojových střetů. Již 16. srpna 1915 získal tzv. malou stříbrnou medaili císaře Františka Josefa I. „Za statečnost" II. třídy - první rakouské vyznamenání určené řadovým vojákům a poddůstojníkům založené už v roce 1789. O pouhé dva týdny později byl dekorován stříbrnou medailí „Za statečnost" I. třídy (velkou) a povýšen do hodnosti záložního praporčíka (Fähnrich in der Reserve). Podle v počátku válečného konfliktu ještě dodržovaných zvyklostí obdržel v listopadu za odměnu dovolenku, kterou strávil u rodičů v Maršově. Na válečné stuze velké stříbrné medaile „Za statečnost" (Der Tapferkeit) s portrétem mocnáře FJI. přibyla v červenci 1916 tehdy již poručíku Steinerovi, povýšenému k 1. 1. toho roku, 8 milimetrů široká páska z bílého kovu za druhé udělení ceněného vyznamenání. V únoru 1917 se na jeho hrudi poprvé zaskvěl smaltovaný Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací od nového císaře Karla I., posledního leč nekorunovaného českého krále, udělovaný v letech 1849 - 1918 důstojníkům za mimořádnou odvahu, rozhodnost a prozíravost před nepřítelem. Podle armádního věstníku v téže době Jeho Apoštolské Veličenstvo velmi laskavě udělilo osobám, mezi nimiž byl i Artur Steiner povolení k přijetí a nošení Železného kříže 2. třídy, který jim udělil Jeho Veličenstvo německý císař. Aby byl výčet úplný nutno uvést ještě medaili za zranění kolena s portrétem Karla I. a jedním červeným proužkem na trojúhelníkové stuze nebo později získaný Karlův vojenský kříž, určený pro všechny frontové vojáky bez ohledu na hodnost, kteří sloužili nejméně tři měsíce ve frontové formaci nižší než brigáda. A také prestižní bronzovou Vojenskou záslužnou medaili Signum laudis (znamení chvály) s meči na stuze za válečné zásluhy. Včetně odznaku leteckého pozorovatele jsou všechny pečlivě zaznamenány v tabulce u jeho jména v maršovské německé kronice přepsané a vydané tiskem badatelem Peterem Schulzem v roce 2006. Většina uvedených rakousko - uherských vyznamenání zanikla po roce 1918. Poručík Steiner, hovořící plynně česky i německy byl během roku 1917 údajně na vlastní žádost převelen k letectvu. V pilotní důstojnické škole ve Vídeňském Novém Městě absolvoval výcvik leteckého pozorovatele. V této funkci pak sloužil na frontách - nejprve od 11. 9. 1917 u Flik 7 (Fliegerkompanie = letecká rota) na ruské frontě, odkud 2. 12. 1917 přešel k Flik 26, která se na přelomu února a března 1918 přesunula z ruské na italskou frontu. U Flik 26 sloužil do 2. 9. 1918, kdy byl odeslán k velitelství Bitevní eskadry c. a k. 6. armády, stanoviště Cordenons. V tomto zařazení zůstal loajální císaři i monarchii do konce války. Při demobilizaci po jejím skončení s hodností nadporučíka v záloze udělené rozkazem ze dne 1. února 1918 se jako odborný učitel vrátil ke kantorské profesi do Lanškrouna, kde se den před svými 27. narozeninami 6. července 1920 oženil s o sedm let starší kolegyní Stephanií Wanschurovou z Jedlové v Orlických horách. Stopy Járy Cimrmana končí v Liptákově. Stopy Artura Steinera v Lanškrouně. Ani jeden po sobě nezanechal svoji podobiznu. I když o jedné Steinerově fotografii vím. Byla otištěna v novinách „Neuigtkeits-Welt-Blatt" 7. května 1916, ale je zatím bohužel nedostupná. Smutnou tečkou za zajímavým příběhem je osud Arturova otce. Ovdovělý důchodce Heinrich Steiner ročník 1860 byl odsunut i přes pokročilý věk 86 let v IX. transportu 24. 6. 1946, ve vagonu 42 přes železniční uzel v saském Bad Brambachu do sovětské okupační zóny poválečného Německa.

Honosný smaltovaný odznak leteckého pozorovatele udělený císařem Karlem I.

(Ze spolupracovníků tentokrát nelze opomenout s poděkováním pana Pavla Kociána z Krkonošského muzea ve Vrchlabí za iniciování článku a laskavé poskytnutí výsledků svého bádání a pana Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze za tradičně fundované upřesnění informací z let Steinerova válečného nasazení).

Nejužívanější typy strojů z výzbroje rakousko-uherského válečného letectva, z nichž některé se staly vděčným námětem dobových pohlednic. Bez uvedení bližších podrobností, jsou jen ilustračním doplňkem galerie. Stejně tak nejsou přední strany válečných vyznamenání z autentické pozůstalosti nadporučíka v záloze Artura Steinera.

In.: Svoboda fórum XXXVI. ročník / číslo 892 / březen 2025