Freiheit

Já ty staré krámy prostě miluju, ať jsou odkudkoli! Na rozdíl od mé nejoblíbenější nejmenované osobní asistentky z oblastní Charity v Trutnově, která si nikoliv bezdůvodně říká Éro. Při každé návštěvě barvitě líčí, jak by s těmi nepraktickými lapači prachu udělala krátký proces. Jenže taková čistka v jarmaře je pro staromilce jako vytrhnout si kus živého masa z těla. Ke každému tomu kousku mám osobní citový vztah a v zasutém koutku paměti v poslední přihrádce vpravo dole i nějaký kratičký příběh. Dříve než je zapomenu docela, naťukám je bukvu po bukvě do klávesnice s výstižným jménem Genius. Mě zas už od dětství říkali debile, tak se navzájem pěkně doplňujeme. A když už máme ty internety - šup s tím na web! Tak jako dávají influencerky, youtuberky a blogerky z okruhu nudících se mamin na instáč nebo fejs každé škubánky, které se jim podaří ukuchtit, tohle je zase moje slabůstka. Schránkám a krabičkám na přehledné uspořádání drobných předmětů se dnes odborně říká organizéry a neobejde se bez nich žádná skříňka nebo šuple v kanceláři, dílně ani v kuchyni. Pračlověk Janeček to měl jednodušší. Co našel, to sežral (dámy prominou). Jakmile však lidé začali „chramostejlit" do zásoby nebo jak říká přítel Jindra „do lezerva", potřebovali nádoby, pytle a vaky, bedny a bedýnky, krabice, lahve a hrníčky. S rostoucím smyslem pro estetiku vznikly ozdobné schránky s víčkem na všechno možné. Ty úplně miniaturní se často prodávaly jako upomínka z poutí nebo suvenýr z výletního místa. O důvod víc si je schovat jako vzácnou relikvii. A jsme doma! Co dnes vyhazujeme jako papírový, plechový, umělohmotný a já nevím jaký balast, bývalo z ušlechtilejších materiálů a naše babičky to schraňovaly. Prostě na památku. Občas se nějaký takový artefakt objeví ve starožitnictví opatřený cenovkou s třemi nulami na konci a náhodný kolemjdoucí se chytá za hlavu: „Vidíš mámo! Přesně takovouhle pikslu jsme vloni po bábě vyhodili do popelnice". Znalec dokáže rozpoznat, že ne každá dózička je prodejná, ignorant mávne nad zbytečnými nepotřebnými šmuky rukou jako ostatně nad vším. Těch několik postižených náhodných čtenářů stejné krevní skupiny se možná i pokochá. Bez příběhů je to ale jen snůška antikvárních kousků z nabídky nějakého pochybného second handu. Tož, tady jsou:

Porcelánová dózička na cukr s kobaltově modrým květem slaměnky zcela vlevo vzadu je z rozkošného kompletního číslovaného kávového moka servisu pro 6 osob ze starobylé porcelánky v Březové u Karlových Varů, jejímiž výrobky byl vybaven i světoznámý Titanik. Podle značky se tento typ vyráběl v letech 1918 - 1938. Má žena Helena ho dostala darem do výbavy od své nejmilejší tetičky Boženky. Tak vyhoďte to... Ten na pohled kýčový paskvil hned vedle představující soudek s hlavou psíka na víku je pánská dóza na doutníky z 19. století od firmy Maresch z Ústí nad Labem - světoznámého výrobce hliněných trpaslíků. A nenechte se mýlit. Přestože ho původní majitel chtěl několikrát vyhodit, sběratelé „učůrávají". No, já bych radši nekouřil. Dřevěná soustružená dóza z ořechového dřeva je památka na mého tátu, který ve válečných podmínkách za protektorátu zaměstnával několik domáckých dělníků výrobou uměleckých předmětů ze dřeva. Podle jeho slov je to jím vlastnoručně zhotovený „mustr". Tmavá truhlička stylizovaná jako miniaturní barokní komoda s bohatým dekorem a vnitřní pompézní bordó podšívkou sloužila nejspíš jako šperkovnice na prstýnky. Postříbření setřel čas a odhalil lacinou slitinu bez jakékoliv značky. Ve spojení se jménem dárce Standy Kaněry má však punc drahého kovu. Další bílá porcelánová cukřenka se zlatými svislými proužky z karlovarského porcelánu značeného Thun - Czechoslovakia je z čajového servisu, jenž se pojí s čajovými dýchánky ze 70. let pod vlivem světáckého znalce Bohdana Holomíčka. Jestli to ovšem byl jeho oblíbený Earl Grey, to si nevzpomínám. Stejná značka porcelánu zdobí prý část stolní výbavy Pražského Hradu. I v naší domácnosti se nějaké zbloudilé kousky ještě najdou. Svítící oranžovou dózičku z opálového skla zcela vpravo jsem koupil v mém oblíbeném starožitnictví v Hradci Králové na pěší zóně vedle bývalé vyhlášené cukrárny „U Pacholíků" jako iniciační doplněk našeho „zeleného" pokoje určující druhou základní barvu interiéru. Už je to nejmíň padesát let. Čert ví kde se při mých cestách za stařinkami vzala krabička se setřelým stříbřením a zadumanou sedící dívkou na víčku. No asi se mi líbila, ale všecko si pamatovat nemůžu. Zato vedlejší dřevěné srdíčko - to vím přesně. Je to soudobý výrobek. Z nějakého náhlého furiantského rozmaru jsem ho přivezl mé nejmilejší manželce z jednoho z prvních letních řemeslnických trhů ve Vrchlabí v podloubí dřevěných domků Krkonošského muzea jako šperkovnici na oba její prstýnky. Kulatá porcelánová krabička s mosaznou montáží a ručně domalovanou jednoduchou geometrickou výzdobou vlevo od něj má na víčku tištěný barevný obrázek galantního šlechtického páru. Mohla to být klidně dóza na nějaký kosmetický krém, ale zlé jazyky tvrdí, že obsahovala šňupací tabák. Taková neřest a tak hezký doplněk. Musel jsem ji od sběratelského kamaráda Jardy Vašaty na vetešnické burze v Hradci na Střeláku blahé paměti hodně mámit. Zelená skleněná dóza se zlacenou rostlinnou výzdobou a mosazným kováním je tvarově stejná jako její oranžová družka a nezapře svůj secesní původ. Vedle elegantního frajera to býval nezbytný doplněk dámského salonu většinou na drobné bonbony. Podle mě naprosto zbytečný inventář. Kdo by asi tak měl při konverzaci s dámou chuť na sladké? Tmavá víceúčelová obdélníková krabička z tvrzené papíroviny s potiskem modrých kvítků má na víčku panorama Janských Lázní s katolickým kostelem a uvnitř rudou sametovou podšívku. Je to typický lázeňský suvenýr. Na výměnné burze v Novém Městě nad Metují jsem ji s jedním sběratelem militarií směnil za rezatou pochvu od německého leteckého kordíku. Měl jsem pocit, že je to dobrý kauf. Stejného druhu je těžká masivní bohatě zdobená mini komoda ze světlé slitiny s kruhovou vedutou hradu v Norimberku a nápisem Nürnberg Burg na víčku. Na dně je značka „Germany metal" a uvnitř zachovalé bleděmodré podšití. Odkud ji měl dávno zvěčnělý soused Mirek Koťátko, netuším. Na nájezd dědiců kdybych jmenoval všechny dárce, opravdu nejsem připraven. U dvou následujících si to dovolit můžu. Oválná stříbřená (nebo niklovaná?) dózička s plastickým zdobením z růží se našla v zásuvce pracovního stolu mého zesnulého tchána a dodnes je v ní papírový sáček od neznámého zubaře s úzkými odstřižky nějakého bílého kovu. „Děda" měl dost „plechovou" hubu. Ta jediná je na dně značená německy - Továrna na kovové zboží Rudolf Wächtler & Lange Mittweida Sasko. Firma si v první polovině minulého století získala reputaci zejména ražbou řádů a vyznamenání, odznaků a medailí a luxusních upomínkových předmětů. Úplně nejmenší je mini mini šperkovnička sotva na jedny dámské hodinky a tři drobné brože s imitací proplétání proutěné košatiny a zaniklým zlacením. Víčko je z fazetově broušeného čirého skla v mosazné montáži s krajkovým okrajem. Je to poslední úplatek za rumíček od Šedého vlka. Několik dalších dóziček se na společnou fotku nevešlo. Například fialková skleněná dóza s fasetami. Na doutníky v pánském pokoji věčná škoda. Bohužel se nedá použít ani na cukrovinky, tak jen zdobí. Nebo krabička na šperky pro nenáročnou pracující ženu z období budování socialismu - papundekl a koženka. Sloužila mé nejmilejší manželce na bižuterii. Porcelánová cukřenka, originál „cibulák" se značkou Meissen v oválu, kterou užívala porcelánka v Dubí u Teplic v letech 1885 - 1956 chytá prach na polici v kuchyni. Manželčina teta Máňa byla štědrá stejně jako její sestra Boženka. Cukřenek není nikdy dost - ta oválná z čirého skla s jednoduchým brusem bývala na stole, dokud jsme nepřestali sladit. Vyhodit ji je mi líto tak čeká v pohotovosti ve skříňce s nádobím. Exotická krabička polepená mušličkami od nějakého jižního moře kde jsme nikdy nebyli, je dárek vděčné bývalé žačky pro paní učitelku. Kovovou tabatěrku bez sebemenší ozdůbky si přivezl můj skvělý děda Antonín ze zákopů I. světové války. Alespoň to tvrdil, když mi ohmatanou kapesní dózičku na tabák o prázdninách začátkem 50. let slavnostně předával. Nejspíš „verlouhal" jako vždycky. Pro malého kluka však měla jeho slova váhu Písma svatého. Dnes v ní v dílně přechovávám malé hřebíčky. Nepraktické dárky do bytu novodobější provenience tvoří podstatnou část předmětů, se kterými je člověku z piety líto se rozloučit. To je případ líbivé válcové dózy z kameniny s víčkem a dekorem rozkvetlé třešňové větvičky (dárkyně promine, není to nic osobního) z produkce keramičky v Trnovanech u Teplic s tradiční značkou původní firmy Ditmar - Urbach Czechoslovakia. Dózička bez víčka, jako kravička bez býčka. Laciný pouťový porcelán bez značky je z rodu těch staromilsky roztomilých. Neúplný „půdní nález" na regálu v komoře nikomu nepřekáží. S víčkem to mohla být další pěkná dekorativní zbytečnůstka. Možná je to dárek, možná unáhlená koupě, i když tuším jižní vítr. Vypadá to jako dóza a není to dóza. Je to zapékací miska z glazované bulharské keramiky s tradičním lidovým dekorem. Jednou nebo dvakrát jsme v ní i něco zapékali. Mít na zahradě želvu patří dnes k chalupářskému koloritu. U nás se zabydlel obří žalud. Ten navíc neuteče, protože je z litiny. Značně zrezivělá dózička se zčernalými zbytky kdysi zelené barvy slouží jako skrýš na klíč od domovních dveří údajně spolehlivěji než rohožka před prahem. Jen úkryt pro žalud se musí z bezpečnostních důvodů neustále měnit jako heslo k bankovnímu účtu. Ve finále pak místo klíčů hledáte žalud. Kameninová tečka - ještě jedna cukřenka z celkem nového početného kávového servisu. Je sice líbivý na pohled, ale těžký do ruky a krutě nepraktický.

Měřítko obrázků je zavádějící stejně jako text, kterému se mezi ajťáky říká hoax.
Nám lhářům a mystifikátorům, boomerům z Tiché generace stačí hezké staré české
Aprííííl!

************************************

Čtenářům, lačnícím po nějaké autentické perličce ze svobodské historie přikládám jako ochutnávku z jiného soudku malou hádanku na pročištění mozkových závitů po zimním spánku a ujišťuji, že tohle apríl není. Uhodnout místo, kde se různorodá početná sešlost v sobotu 8. června 1930 nechala vyfotit, není zase tak těžké. Ale při jaké příležitosti to bylo?

In.: Svoboda fórum XXXVI. ročník / číslo 893 / duben 2025