Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3