Poezii Vánoc z výkladních skříní dávno vytlačil brutální výprodej sezónního zboží. Echo tříkrálových koled skomírá v nových a nových přívalech sněhu. Paní Zima se zřejmě snaží odčinit svůj opožděný příchod. Je čas sklízení betlémů i u těch nejzatvrzelejších staromilců. A také poslední příležitost jít se honem, ještě před roční pauzou, podívat na malované jesličky, které si pro radost maluje a vystřihuje malířka Alena Táslerová. Zvlášť, když kocour Mlíko si z neznámých důvodů oblíbil právě koutek, kde stojí jeskyňka se svatou rodinou a nemilosrdně vyhazuje okolní daráky. Police se scenérií božího zrození, zabírající celou delší stěnu jedné místnosti, promlouvá důvěrně známými detaily krkonošské krajiny na pozadí, s dominantou zasněžené královny pohoří i shluky charakteristických chalup kolem maloúpského kostelíčka či Vysokého nad Jizerou. Jemná linka kolorované perokresby prozrazuje ženskou ruku a mnohá z postav prostých horáků, inspirovaných dávnými kresbami J. K. Hosera, nápadně připomíná někoho z autorčiných blízkých. Zcela jednoznačně lze identifikovat statného jeskyňáře se symbolickým netopýrem v rukou.
Ilustrace Alena Táslerová
Že je to Radko Tásler, vzděláním geolog, povoláním speleolog, publicista, cestovatel a fotograf z mladších let, jako když ho obtiskne přes kopírák, na tom se shodují všichni návštěvníci. Důrazným vrněním a lísáním se dožaduje pozornosti také druhý domácí kocour Pinki. Jako by chtěl upozornit na všechny své kočičí předchůdce, prohánějící se dávno po nebeských půdách, které milovnice zvířecích příslušníků domácnosti neopomněla mezi pestrobarevný kompars vkomponovat. Je tu Mulumba, Kočkour, Medík, současná mourovatá první dáma Hopsulka i Tym - chlupatá štěkající koule, známá z redakčních expedic našeho časopisu. Ten dokonce dvakrát. A samozřejmě dlouholetá souputnice želva Šustěrka, nepůsobící v zasněžené krajině ani trochu nepřirozeně. I bez ohledu na to, že malované papírové betlémy jsou stále oblíbené, snese, dle mého soudu nevšední výtvor amatérské malířky srovnání i s mnoha známými betlémy autorů zvučných jmen a zasloužil by si možná samostatný článek fundovaného národopisce. Do příštích Vánoc se jistě rozroste o další figury.
Dosyta vynadíván, začínám vnímat i ostatní reálie. Mihotavá světýlka obrazovky liliputánských krbových kamínek nejsou jediná, co protepluje ovzduší novotou svítícího, převážně dřevěného interiéru. Ten „šmak" staré chalupy je tu přítomen a o to manželům Táslerovým při dlouhodobé a nákladné rekonstrukci určitě šlo především. Odměnou je kvalita bydlení, která z 19. skočila rovnou do 21. století. Několikrát přestavovaný dům s původním číslem 62 (dnes 462) ve Staré aleji ve Svobodě nad Úpou, vykazuje zděné prvky už na indikační mapové skice stabilního katastru kdysi hornického města z roku 1841. V církevním seznamu duší z té doby je zde jako majitel zapsán krejčí Franz Kühn se ženou Veronikou a výměnkářka Marianna Baudischová, patřící ke starobylému svobodskému rodu. Několik předků téhož jména uvádí soupis poddaných podle víry v Království českém, krátce po skončení třicetileté války (1651)! Syn manželů Kühnových - Josef - zdědil s nemovitostí také otcovské řemeslo, které provozoval až do první světové války. Přes bezprostřední blízkost centra městské zástavby, zachoval si dům téměř venkovský charakter s tradiční sedlovou střechou s předním vikýřem a dispozicí hřebene souběžně s vrstevnicemi terénu. Z nevzhledné půdy s množstvím nesmyslných příček vzniklo útulné podkroví, které lze s nezaplatitelným „rodokmenem" domu jen tiše závidět. Dokonce i zdánlivě nevýhodná poloha s prudkým svahem za zády se nakonec ukázala jako přednost. Leč o tom až později.
Článek by měl být především o paní Aleně, stojící vždy poněkud ve stínu svého dobrodružně založeného a všeobecně mnohem známějšího manžela. Ostatně, ani ta křehká blondýnka, jejíž pečlivé drobnokresby horských chalup, květin nebo hub se prodávají v galerii Veselý výlet v Temném dole i v Peci pod Sněžkou, není žádné krotké holoubátko, když jde o ekologii. Vzápětí po svém příchodu do Svobody se uvedla zorganizováním petice proti největšímu znečišťovateli ovzduší, které se i díky jí od té doby výrazně zlepšilo. Dodnes slouží jako bubák všem neukázněným paličům domovního odpadu v okolí. Lásku k přírodě, živé i neživé, začali v malé Alence Jadrné z nedaleké Úpice nenápadně kultivovat děda s babičkou, švec a švadlena, pečující navíc o lesní školku. Své sehrála benecká tetička, navlékačka třpytivých korálků a jistě i vzdálená příbuznost s krkonošskou spisovatelkou Marií Kubátovou. Výtvarný talent holčičky, která si vlastnoručně ilustrovala oblíbené pohádky, objevil tehdejší ředitel ZŠ v Úpici Aleš Řezníček, sám aktivní malíř. Odborně ji vedl ve školním výtvarném kroužku a rád poradil i později. Obdiv k zdánlivě jednoduchým obrázkům Josefa Lady, mistrným perokresbám Mikoláše Alše, či barevným krojům Čermákových uhrančivých Černohorek, jen posiloval její touhu stát se ilustrátorkou knížek pro děti. Otec však netančil v rytmu tehdejších mocipánů a to se v našich zeměpisných šířkách v té pokřivené době neodpouštělo. Když po absolvování dvouleté rodinné školy v Lomnici nad Popelkou udělala úspěšně přijímací zkoušky na uměleckou průmyslovku, nějaký zapšklý soudruh si na to vzpomněl. Absurdní nutnost t. zv. politického minima ji dohnala i jako vedoucí výtvarného kroužku - takže zase utrum. Do mateřské dovolené tedy pracovala v mateřské školce; po ní v úpické Transportě jako účetní. V té době existenčních starostí, výchovy dětí a konec konců i nevydařeného prvního manželství, ani moc nemalovala. V roce 1983 nastoupila do Geoindustrie a při kreslení map „objevila" tuš a rýsovací pera. Zapomenutá vášeň se přihlásila s obnovenou silou. Alergie na terpentýn jí sice nedovoluje užívat olejové barvy, ale i její zbývající oblíbené techniky - kresba tužkou, hlinkou i uhlem, perokresba (většinou kolorovaná) nebo akvarel - bohatě dostačují k sebevyjádření. Posledních několik let, kdy je vedle stavebního dozoru nad stále probíhající rekonstrukcí domu zaměstnaná u České speleologické společnosti Albeřice, takže prakticky doma, má na svou výtvarnou zálibu také daleko víc času. I když všechno je jak známo relativní. Přes nespornou oblibu jejích něžných studií rostlin, miniaturních, kompozičně promyšlených výseků zamilované zabydlené krajiny s démanty horských chaloupek, či výstižných portrétů přátel, vždy provinile zdůrazňuje, že je „jen" samouk. (Jako by to bylo něco nepatřičného.)
I ve svém druhém koníčku je vlastně samouk a přesto je na jeho výsledky pyšná. Střihem se vraťme k tomu již zmíněnému svahu. Člověk má na něco talent od malička, něco objeví v dospělosti a na něco třeba nepřijde vůbec. Alena teprve jako velká holka propadla zahradničení, jmenovitě skalničkám. Zpustlá zahrada s několika dožívajícími ovocnými stromy se jí pod rukama mění v malý ráj s důmyslnými kamennými stupni, pokrytými barevnými kaskádami kvetoucích skalníků, lomikamenů, rozchodníků, netřesků, čilimníků, floxů, krokusů a sedmikrás. Konifery a vřesy doplňují žertovní keramičtí pidižvíci. Okřídlený Exupéryho citát z Malého prince, že člověk je zodpovědný za každého živého tvora, kterého k sobě připoutá, přenáší paní Alena i na rostliny: „A to já si s nimi toho napovídám. Každou kytičku pochválím, když pěkně roste, každému keříku se omluvím, když ho musím přistřihnout, staré zplanělé jabloni, kterou musíme porazit to oznámím předem, aby byla připravená. Snad s každou travičkou se před zimou dlouze loučím a přeju jí pod sněhovou duchnou klidný spánek a na jaře je zas jednotlivě vítám na slunce. A rostliny to cítí, protože mají duši jako člověk. A odměňují se svou krásou." Posluchám a vůbec mi to nezní pošetile. Dokonce chci aspoň chvíli věřit, že slušných lidí je většina. Jen ti darebáci jsou nějak víc vidět.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/3
