Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."
Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.
Pod první historicky známou a doloženou nadací ve Svobodě nad Úpou je podepsán tehdejší majitel vlčického panství Jan Adolf Schwarzenberg. Roku 1683 dal postavit na vlastní náklady nadační špitál čp. 6 pro osm přestárlých nemajetných občanů katolického vyznání, čtyři z panství Vlčice a čtyři z Heřmanových Seifů /Rudníku/. To, že určitá dobročinnost patřila mezi osvícenou šlechtou 17. století k dobrému jménu, jeho čin nijak nesnižuje. Nadace přešla později do správy obce a přetrvala staletí. Dokonce i ten tolik nenáviděný „žalář národů", c.k. Rakousko - Uhersko, především pak jeho půlstoletí bez válek v české kotlině, poznamenané dlouholetou vládou „starého Procházky" Františka Josefa I., občanskou iniciativu, vyjádřenou mimo jiné i zakládáním nadací, nijak nebrzdil. I ty úplně nejmenší, hospodařící kapitálem zanedbatelným i z hlediska jednotlivce, stojí za zaznamenání především pro své morální vyznění a solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.
Podle závěti ze 7. 3. 1869 věnovala svobodská občanka Františka Schöpsová z čp. 30 sumu 50 zlatých jako základní vklad, jehož úroky měly být použity ve prospěch podučitelského místa na obecné škole. Správcem účtu byla okresní školní rada v Trutnově.
Z populárního domu čp. 107, který svou návštěvou poctil sám „selský císař" Josef II., vzešla 14. 6. 1871 nadace po zemřelém majiteli Ignáci Etrichovi. Dlouholetý starosta, který 23 let třímal v ruce kormidlo dění v obci, určil výnosy z vložené tisícovky zlatých na podporu zchudlých potomků rodiny. Kdyby jich nebylo, měly být rozděleny dvěma chudým svobodským občanům. V roce 1895 převzala nadaci obec a správou pověřila hostinec Radnici.
Příslušníci slavnější Etrichovské rodinné větve ze Svobody nad Úpou, lnářští podnikatelé, bratři Josef Etrich z Jaroměře, Johan Etrich z Trutnova a Ignác Etrich z Horního Starého Města, věnovali v roce 1895 obci rodný dům čp. 74 na svobodském náměstí, včetně pozemků. Z jejich výtěžku měli být podělováni každoročně čtyři obecní chudí částkou 250 K. Pamětní deska, připomínající tento ušlechtilý čin významných svobodských patriotů z vestibulu budovy bohužel už dávno zmizela. Dům však slouží různým městským institucím včetně obecního úřadu dodnes.
V roce 1888 při příležitosti oslav čtyřicetiletého panovnického jubilea, zřídila místní živnostenská společnost nadaci ve výši 500 zlatých. Úroky byly vždy 2. 12. propůjčovány provozovatelům pohřební služby jako záloha na výdaje v příštím roce.
Když 15. 6. 1898 zemřela vdova po úředníkovi Mathilda Schalatová z čp. 31, byl z její pozůstalosti vytvořen základ „fondu chudých obce Svobody". Úroky byly prostřednictvím „chudinské pokladny" rozdělovány vždy 18. srpna.
Řídící učitel Josef Kahl, výrazná postava svobodského školství a veřejného života, zemřel bez potomků 25. 2. 1907. Veškeré své jmění odkázal testamentárně městu Svobodě. Doslovně si vymínil pouze příspěvky školám a to 160 K ročně na výlety pro národní školu a 120 K ročně na exkurze do podniků pro živnostenskou pokračovací školu. Obec jako univerzální dědic složila potřebnou jistinu 4 000 a 3 000 K a převzala nadační správu.
Franz Wanka, zednický mistr z čp. 113, jehož otisky prstů jsou vtlačeny do malty mnoha svobodských budov, určil v závěti z 8. 6. 1910 kuriozní nadaci. Úroky z 5 000 K měly sloužit na údržbu Wankovy rodinné hrobky na místním hřbitově. Základní kapitál byl zároveň vázán jako hypotéka na domě čp. 113. Pohled na svobodský hřbitov napoví, že ani takováto pojistka „nehynoucí slávy" neobstojí před rozmary dějin.
Na obecní chudé pamatoval i poštmistr Hermann Schrötter. Zemřel na srdeční mrtvici při návštěvě lékaře v Pilníkově 19. 3. 1927. V závěti určil, aby z prodeje jeho pozemků bylo vyčleněno 6 000Kč, jako vklad pro zřízení nadace na podporu zchudlých občanů města.
Většina těchto drobných nadací zanikla nejspíš ve válečné vřavě čtyřicátých let, zbylý kapitál pohltily následné měnové kotrmelce. O tom, že vzájemná solidarita vyjádřená formou nadací stále ještě nepatří do archivních regálů, nás dnes a denně přesvědčuje současný stav naší společnosti. V našem okolí to už dávno vědí. Ti chápavější si to uvědomují i u nás. Jednou to možná zase pochopí i ve Svobodě nad Úpou. Neboť, kdo z nás ví...?
In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/2
