Freiheit

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Předkové rozvětveného rodu Etrichů přišli do Krkonoš nejspíš z Německa. Ve Svobodě n. Ú. jsou nositelé jména uváděni již v polovině 17. století. Jiné rodinné prameny odvozují původ od švédského důstojníka, který se ve Svobodě usadil v době sedmileté války. Ať tak či tak, základy rodového jmění položil Josef Etrich (1803-1878), který ve své rodné Svobodě provozoval pe­kařské řemeslo. Z obchodu s obilím a moukou získal potřebné prostředky a v roce 1839 zakoupil tzv. Prostřední mlýn v Trutnově. Již z mládí znal z do­mova výrobu plátna, a tak povzbuzen úspěchy prosperujících přádelen trut­novských podnikatelů Haase, Faltise, Walzela a jiných začal rovněž uvažovat o  podnikání ve Inářství. Spojil finance se svým švagrem Františkem Klugem, manželem své sestry Johanky, který v té době vedl v Heřmanových Sejfech (Rudníku) obchod a faktorství v rodin­ném podniku, založeném jeho otcem J. A. Klugem v roce 1797. Spolu zakoupi­li v Horním Starém Městě v roce 1850 mlýn s pozemky a vodním právem a za­ložili firmu Kluge a Etrich. Během dvou let zde uvedli do provozu mechanickou přádelnu Inu. Za dalších deset let již ve firmě pracovalo 600 lidí, takže si maji­telé mohli „dovolit" zaměstnat v admi­nistrativě vedle svých synů ještě kon­trolora a účetního. Lněná a koudelová příze, hlavní výrobek přádelny, šla na odbyt nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Rakousku, Slezsku a Sasku. Hlad po lněné přízi na trzích sousedních zemí umožňoval zvyšovat výrobu a prostory závodu byly záhy malé. V roce 1864 by­la proto dokončena stavba nové přá­delny, výše proti proudu řeky Úpy. Její plány, včetně vodního pohonu a zaří­zení stroji, vypracoval  Etrichův nej­mladší syn  Ignác. Roku 1865 došlo k rozdělení firmy rovným dílem mezi oba společníky. Při té příležitosti proje­vili  oba  pánové sportovního  ducha, když se rozhodli pro volbu losem systémem sudá - lichá na základě tahu praž­ské lotynky. František Kluge, který zvo­lil sudou, se tak stal majitelem nového závodu, neboť bylo taženo číslo 22.

Svému nejstaršímu synu Josefovi (1829-1901) zakoupil Etrich již v roce 1848 od Hynka Valenty tzv. Hubri-kovský mlýn v Jaroměři. Josef záhy na jeho místě vystavěl přádelnu lnu a za­čátkem osmdesátých let přešel jako první v českých zemích na zpracování juty, do té doby suroviny v Evropě má­lo známé. Schopný a dravý podnikatel Josef Etrich mladší koupil v roce 1888 od Jindřicha Wagnera panství Žíreč o rozloze asi 600 hektarů za 480 000 zla­tých, včetně pivovaru, písečného lomu a rozsáhlých lesů. Podnik, který založil, vedl tento „otec jutařského průmyslu" celých 43 let, během nichž nashromáž­dil obrovské jmění, takže se stal jedním z největších a nejbohatších magnátů východních Čech. Zatím co jeho bratři se angažovali zejména v Rakouském krkonošském spolku, což patřilo k dob­rému tónu mezi podnikateli Krkonoš, Josef - ač Němec - podporoval finanč­ně nejen rozvoj města Jaroměře, ale i ryze české instituce, jichž byl členem (Ústřední matice školská, Sokol). Jak už to v životě chodí, co otec nashro­máždil, syn málem prohospodařil. Josef nejmladší (1875-1949) vedl pod­nik ne příliš úspěšně až do konce 2. světové války. Po znárodnění se vystě­hoval do Venezuely.

Prostřední syn zakladatele Jan (1832 -1912) byl otcem na cestu do života vy­baven rovněž mlýnem, zakoupeným ro­ku 1854 v Trutnově. Se svým mladším bratrem Ignácem se 35 let podílel na ve­dení firmy Josefa Etricha synové (až do jejího rozdělení v roce 1900). K úprav­ně juty a šití pytlů v Trutnově převzal poté ze společného majetku přádelnu a tkalcovnu juty v Mladých Bukách. Na místě bývalé papírny ji roku 1865 po­stavil Josef Koch a synové. Etrichové ji jako vyhořelou koupili v dražbě za 14 000 zl v roce 1871. Všichni tři bratři (ne­lze pominout ani jejich sestru a švagra Františka Nowotného z Broumova) by­li vzájemnými podílníky při různých transakcích a díky úžasné podnikavosti se stali majiteli mnoha závodů na zpracování Inu a juty v Trutnově, Horním Starém Městě, Mladých Bu­kách, České Skalici, Jaroměři, Hořenicích, Žírči, Bohuslavicích nad Úpou, Broumově, Havlíčkově Brodě aj. Firma Jan Etrich se v roce 1909 podílela část­kou 16 000 K na vzniku jutařského kar­telu „Spojené továrny juty" se sídlem ve Vídni. Do historie I. republiky vstou­pila firma, které po Etrichové smrti ve Vídni 1912 ponechali společníci starý název, největší stávkou textilního dělnictva v Podkrkonoší v roce 1937. V Mladých Bukách stávkovalo 7 dní ce­lé osazenstvo závodu bez ohledu na odborovou nebo národnostní přísluš­nost - celkem 1 100 lidí. Smutná je i ka­pitola zaměstnávání vězňů koncentrač­ního tábora, zejména židovských žen v mnoha provozech firmy během 2. světové války.

Třetí Etrichův syn Ignác (1839-1927) dostal do vínku především vzdělání. U firmy Newton a spol. v Leedsu v Anglii, která dodávala na Trutnovsko své přádelní stroje, získával zkušenos­ti jako strojní zámečník a slévač, které hojně využil při konstrukcích nové Inářské techniky. Řada jeho vynálezů byla patentována v mnoha zemích Evropy (Belgie, Itálie, Rusko, Německo, Francie, Švýcarsko) i v USA. Byl auto­rem odborných Inářských publikací a podal též návrh na stavbu přehrady na horním toku Úpy. Svou extravagantní zálibou ve spiritismu se nechtěně za­sloužil o rozšíření této nauky do Krkonoš prostřednictvím své služebné Marie Votočkové z Jestřabí u Jilemnice. V roce 1902 založil podnik na úpravu Inu ve Vysočansku u Vitebska v Rusku. Ten za řízení jeho druhorozeneho syna Pavla (1881-1920) prosperoval až do první světové války. Pohnuté události v Rusku, zajetí a vězení na Sibiři i ana­báze se ženou a dvěma dětmi přes Švédsko zpět do vlasti byly příčinou Pavlova předčasného úmrtí.

Prvorozený syn Ignác Etrich mladší (1879-1967) se později pro odlišení od otce začal psát Igo. O nejslavnějším z rodiny, jehož význam přesáhl nejen české, ale i evropské hranice, časopis Krkonoše již jednou psal (6/92). V čes­ké letecké literatuře neprávem opomíje­ný průkopník letectví světové třídy si však pár řádků navíc rozhoně zaslouží. Po otci zdědil nejen vedení závodu v Horním Starém Městě, ale i technické nadání. Maturoval na vyšší reálce v Trutnově a po epizodě jednoročního dobrovolníka u 7. regimentu dragounů v Brandýse nad Labem studoval 3 se­mestry na vysoké obchodní škole v Lipsku. Kromě konstrukcí Inářských strojů se od mládí zabýval stavbou le­tadel a motorových saní a jeho vynále­zům bylo uděleno mnoho patentů v ev­ropských státech. Své letecké pokusy podnikal již od roku 1899, nejprve s ot­cem. Navázali na nedokončené dílo Otto Lilienthala, z jehož pozůstalosti koupili závěsný kluzák. 8. října 1907 předvedl Igo Etrich v Nových Dvorech u Trutnova poprvé oficiálně před veřej­ností svůj kluzák, který pilotoval jeho partner a spolukonstruktér Franz Xaver Wels. Byl to první významný let nezávěsného kluzáku v Čechách a v celé po­dunajské  monarchii.  V  Bräunlichově strojírně ve Svobodě n. Ú., která se po­dílela na výrobě součástek pro motoro­vé saně z Etrichovy vývojové dílny, ob­jevil Igo šikovného zámečníka. Byl to rodák z nedalekého Žacléře a pozdější nejslavnější Etrichův pilot Karel lllner (1877-1934), majitel Rakousko-uherského pilotního průkazu č. 3. Jeho tri­umfální lety jsou nerozlučně spjaty s Etrichovým motorovým jednoplošníkem Taube (do češtiny ne příliš přesně překládaném jako Holubice), který je významným článkem v dějinách světo­vého letectví. Těsně před I. světovou válkou založil Igo ve slezské Libavě (Lubawka) továrnu na letadla. Ta po přestěhování do Brandenburgu u Ber­lína zásobovala svými stroji armádu Německa i Rakousko-Uherska. Na pře­lomu dvacátých a třicátých let našeho století se Igo Etrich pokusil o návrat ke konstrukci letadel, svůj famózní úspěch s Holubicí však už nezopakoval. Přesto je krásně zachovalý sportovní Etrich 1929/30 chloubou letecké sbírky Národního technického muzea v Praze. Po II. světové válce byl Igo Etrich přes vězení v Trutnově a v Maršově a přes sběrný tábor v Mladých Bukách vystěhován do Bavorska. Až do vysokého vě­ku sklízel jako čestný president ra­kouského aeroklubu v Salcburku mno­há ocenění a vyznamenání. Morální satisfakcí mu jistě byl i husarský kousek americké pošty. Dopis odeslaný z New Yorku v roce 1960 s adresou „Igo Etrich, aviatik v Evropě" mu byl v pořádku do­ručen.

I v dnešní době historických paralel s dravým nástupem kapitalismu v mi­nulém století je příběh tří generací ro­du Etrichů, kteří se ke slávě a bohatství odrazili od rodného prahu ve Svobodě nad Úpou, zajisté poučný.

In: Svoboda forum 52 (11. 2. 1991) - Střípky z dějin XIV - Etrichové I; Svoboda forum 53 (18. 2. 1991) - Střípky z dějin XIV - Etrichové II; Krkonoše - Jizerské hory 1994/11