Freiheit

Od štítů velehor, modře moří, písečných dun či věhlasných katedrál a mnoha dalších lákadel cestovních kanceláří vás zvu na do­cela obyčejnou procházku za humna - do Svobody nad Úpou. Přestože trvání malebného městečka v klínu Krkonoš lze prokazatelně počítat na staletí, tvářili jsme se všichni až donedávna, jako by jeho historie začala rokem 1945. Zpřetrhaná kontinuita a postupný morální úpadek společnosti zanechal své stopy i na drobných architektonických památkách, jako jsou kapličky, boží muka, pomníky a plastiky, které stále ještě jsou neodmyslitelnou sou­částí české krajiny. Několik takových objektů, krásných ve své prostotě, je organicky včle­něno i do exteriéru našeho města.

Nejznámější je zřejmě sousoší P. Marie se sv. Floriánem a sv. Antonínem pod lipami na náměstí (od neznámého autora). První zmín­ku o něm napsal farář Pohley do farní kroni­ky roku 1837. Vročení na podstavci však ne­se datum 1844.

Kult sv. Jana Nepomuckého se ve Svobodě prosadil dokonce dvakrát. Jednak v patronaci kostela, kde v roce 1777 vystří­dal sv. Vojtěcha, jednak sochou tohoto ba­rokního světce u mostu přes Úpu. Původně stával sv. Jan na druhé straně mostu. Při ni­čivé povodni v roce 1897 vzal za své most i socha. Jako náhrada byla na stejném mís­tě postavena v dřevěné kapličce soška dře­věná. Dík iniciativě tehdejšího děkana Fuchse (1821-1902) se pomocí sbírek po­dařilo opatřit sochu kamennou. Za svou ne­dávnou renovaci a opatření soklu novou deskou s nápisem vděčí sice nešťastné ná­hodě, ale i tak se tento kamenný svědek stal první vlaštovkou kulturnějšího vztahu k památkám minulosti.

U téhož mostu přes Úpu byl roku 1834 na náklad obce vztyčen kříž s nápisem:

„Na kříži zemřel za nás Pán / v Ježíši sama jest spása / kdo svého učitele následuje / bude spasen."

Zhotovil jej z pískovce kameník Josef Kühn z Pecky čp. 66. Dnes je kříž umístěn v areálu hřbitova.

Další kamenný kříž s letopočtem 1863, po­řízený děkanem Fuchsem, stával u kostela, stejně jako hrobka Františka Schröttera v po­době kapličky z roku 1859.

Ve skupině stromů při cestě do Janských Lázní dal majitel pozemku hospodář Hoff­mann z čp. 55 postavit sousoší Korunování Panny Marie. Při stavbě továrny Václava Schneidera, v níž dnes sídlí firma JAPIO, do­šlo ke změně situace. Sousoší je dosud ne­citlivě nalepeno na tovární zeď.

Vedle bývalého Holubova statku nad kos­telem pamatují ti starší půvabná boží muka stejně jako kamenný kříž na křižovatce pol­ních cest za statkem. Zbytky rozhozené v trá­vě němě žalují na neznámého vandala.

Ale i zub času jako by intenzivně hlodal teprve posledních čtyřicet let. Z kapličky na cestě do Antonínova údolí, postavené roku 1871 z darů svobodských občanů a sloužící turistům i pracujícím na poli jako úkryt při ne­přízni počasí, jsou už jen nepatrné zbytky zdi­va. Z tzv. Feixovy kapličky na Kravím vrchu nad čp. 219, která neměla vročení, už ani to ne.

Na Kravím vrchu ještě zůstaneme. Stephan Ettrich z č. 97 zřídil v roce 1896 u kři­žovatky cest mezi čp. 203 a 183 kamenný kříž oplocený železnou mříží s nápisem:

„Kde víra, tam láska, kde láska, tam spokojenost, kde spokojenost, tam požehnání, kde pože­hnání, tam Bůh, kde Bůh - žádná nemoc."

Příspěvkem naší civilizace do výtvarného vzhledu tohoto kousku obývané krajiny je od­pudivý kontejner s odpadky.

Rakouský císař Josef, toho jména druhý, zajisté netušil, když na své inspekční cestě po bojištích „bramborové války" mezi Rakouskem a Pruskem o dědictví bavorské navštívil v doprovodu polního maršála Wurmsera a dalších hodnostářů také Krkonoše a přespal 12. a 13. září 1779 ve Svobodě n. Úpou v domě Ettrichů čp. 107, jaký význam této události bude přikládat několik generací poklidného městečka. Zvěst o císařské návštěvě byla tak dlouho živena ústním podáním, až se dostala do všech významnějších prací o historii města i turistických průvodců. Avšak nejen to. K devadesá­tému výročí smrti „osvíceného panovníka", ve výroční den významné události 12. září 1880, byla na domě odhalena pamětní deska. Josefínský kult právě kulminoval a v témže roce byl odhalen i pomník Josefa II. v parčíku před školou v Maršově I. Pomníkoborectví bohužel není produktem současnosti, a tak se obě tyto památky staly obětí protihabsburské euforie po první světové válce. Deska byla sejmuta v roce 1924 a umístěna v depozitáři nově zřízeného městského muzea v budově školy, kde její stopy končí. Pomník byl upraven na památník padlých v době válečné litice 1914-18. Tím však jeho pohnutá historie teprve začíná. Zatímco podobný pomník u svobodského kostela byl zlikvidován hned v roce 1948 a teprve v roce 1968 byla na jeho místě, asi jako výčitka svědomí zasazena lípa svobody (která už ostat­ně taky vzala za své), zmiňovaný „přežil" i tvrdá léta padesátá. Až v roce 1962 se znelíbil mocným obce a při jedné z brigád NF byl odstraněn. Mohutný podstavec byl zřejmě příliš těžký pro nenechvé jedince a dostatečně anonymní pro veřejné činitele, takže se zachoval před školou dodnes jako memento kolektivního vandalismu. Nic na tom nezmění ani obložení květinovými truhlíky.

Ruka vandala neušetřila ani další památný objekt jen několik desítek metrů odtud, pamětní desku „otce Krkonoš" Prospera Piette-Rivage. Psát o jeho významu pro rozvoj papírenského průmyslu nejen ve Svobodě, o sociálních vymoženostech zaměstnanců firmy či mecenášském vztahu ke Krkonoším by bylo nošením dříví do lesa. Nejnověji bylo rozhodnutím obecního zastupitelstva z 28. 7.1994 pojmenováno jeho jménem přilehlé náměstí. Zastavme se tedy u faktu méně známého. Místní sekce Krkonošského spolku zadala v roce 1928 zhotovení bronzového reliéfu trutnovskému sochaři Emilu Schwantnerovi (1890-1956). Tento rodák z Královce, až do roku 1945 žijící v Trutnově, žák vel­kých českých socha­řů Myslbeka a Štursy, byl jedním z vý­znamných umělců meziválečného ob­dobí ve zdejším regi­onu. Jeho dílo, ze­jména pomníky pad­lým, působí silně protiválečně. To zřejmě nejvíc vadilo nacis­tům, když jeho trut­novský pomník pad­lým zničili krátce po obsazení pohraničí. Muzeum Podkrko­noší v Trutnově i Kr­konošské muzeum ve Vrchlabí pečlivě ochraňují několik de­sítek drobnějších plastik tohoto uměl­ce, který zbytek ži­vota žil a tvořil v NDR. My máme možnost vidět jedno z je­ho mála signovaných děl zachovaných v plenéru.   

Když už jsme vystoupili k Piettově desce, pokračujme vzhůru ke kostelu sv. Josefa a dál po kdysi frekventované turistické cestě směrem k Modrokamenné boudě. Poblíž uni­kátního lesního hřbitova, uspořádaného do teras se středovým schodištěm, objevíme po několika krocích uprostřed lesní zeleně další pomník, který jen dík své „utajenosti" dosud stojí. Připomíná romantického německého básníka Theodora Körnera, bojovníka proti napoleonskému útlaku, který se proslavil ze­jména básní „Lyra a meč". Zemřel roku 1813 ve věku pouhých 22 let. Při troše fantazie si lze docela dobře představit, jak se pomník na tehdy nezalesněném kopci vyjímal ...

Asi stej­ně jako další zajímavá stavbička na protějším vrchu, kde prý kdysi ve svobodském dávno­věku stávala šibenice a odkud bývaly nád­herné výhledy do úpského údolí, než je zakryly stromy, a kam míří stará promenádní cesta z Janských Lázní vroubená alejí mo­hutných javorů. V minulém století, při svém pobytu v lázních, tu prý často končila vy­cházku princezna Alma Thurn-Taxisová, na jejíž počest bylo místo nazváno „Princeznino zátiší". Podle charakteristického altánku je však mnohem známější jako Muchomůrka.

Ale i smutné události jsou zachovány v ka­meni. Jako jeden za všechny uvádím pomní­ček na břehu Úpy naproti nákupnímu stře­disku Rýchorka. Stojí na místě pěti domů, kte­ré byly ve dnech 29. a 30. července 1897 str­ženy povodní a v jejichž troskách zahynulo 17 lidí.

Rád bych připomněl i nepříliš starou, spíš technickou než uměleckou památku. Na Malém náměstí poblíž pošty stojí meteorolo­gická stanička, jejíž instalace v roce 1933 stá­la celých 5 300,- Kč tvrdé prvorepublikové měny. Bohužel, v současné době je bez pří­strojů. Já však, stejně jako její opuštěné tor­zo, věřím na lepší časy.

Kdo umí chodit přírodou s otevřenýma oči­ma, setkal se zajisté v okolí Svobody i s těmi nejskromnějšími krajinotvornými prvky, který­mi jsou hraniční kameny, vymezující panství Vlčice. Ty nejstarší jsou z červeného pískov­ce a svým vročením 1755 se hlásí k Te­reziánskému katastru, kdy bylo panství v ma­jetku Josef Adama ze Schwarzenbergu.

Všechny tyto objekty představují sepětím lid­ských výtvorů s přírodním rámcem estetické obohacení krajinného prostředí. Jako drobné kulturní památky si zaslouží ochranu nejen státních památkových orgánů, ale i široké ve­řejnosti. Ještě je čas!

In: Svoboda forum 25 (25. 6. 1990) - Střípky z dějin V - Kamenní svědkové I; Svoboda forum 26 (16. 7. 1990) Střípky z dějin VI - Kamenní svědkové II; Krkonoše - Jizerské hory 1995/10